Sovětský svaz totiž nepřijal dohody o zacházení s válečnými zajatci, a tak se na vojáky Rudé armády, na rozdíl od zajatců jiných armád, nevztahovaly ženevské konvence. Pokud sovětští vojáci, kterých bylo především v první fázi války zajato obrovské množství, přežili strašné podmínky zajateckých táborů, kde se týdenní úmrtnost pohybovala v desítkách procent, čekaly je otrocké práce v koncentračních táborech.
A i ty většinou znamenaly vinou mizivých přídělů jídla během několika měsíců takřka jistou smrt.
Děsivé podmínky zajetí usnadňovaly nacistům nábor do dobrovolnických jednotek, které se po prvních porážkách na východní frontě rozhodli vytvářet. Mnoho zajatých sovětských vojáků nahrazovalo nacisty, jejichž řady po porážkách na východní frontě řídly, zpočátku především v pomocných jednotkách. A postupně, jako v případě Demjanjuka, i na místech dozorců v koncentračních táborech či v protipartyzánských jednotkách.
Zločinci, nebo hrdinové?
Část Ukrajinců však za války spolupracovala s nacisty dobrovolně, i když rovněž pod tlakem okolností. To se týkalo divize SS Halič, která byla částečně vytvořena ze zajatých ukrajinských vojáků Rudé armády, ale částečně i z dobrovolníků, kteří chtěli bojovat proti Sovětům. Prostě proto, že je považovali pro svůj plán samostatné Ukrajiny za větší nebezpečí než nacisty.
S Němci uzavíraly lokální příměří a při ústupu od nich někdy přebíraly zbraně i jednotky Ukrajinské povstalecké armády (UPA), nacionalistické podzemní organizace bojující proti Němcům, Polákům i Sovětům za vytvoření samostatné Ukrajiny. Mnoho Ukrajinců, především na západě země, považuje jak UPA, tak vojáky SS Halič za hrdiny boje za ukrajinskou nezávislost.
