Úplně původně jsem chtěla psát o výsledcích voleb, ale když jsem nakoukla do novin a na své oblíbené webové stránky, usoudila jsem, že už to všechno napsali jiní a že by si podezíravější povahy mohly myslet, že jsem své názory od někoho převzala.
Pak mě zaujal nápad: mohla bych se ponořit do nových myšlenek, se kterými se městu a světu svěřil vicekancléř Hradu Petr Hájek v knize Smrt ve středu. Žel letmé ukázky, na které jsem narazila v novinách, mě odradily. Jednak má ten člověk příšerný jazyk, takže prokousat se větou a přeložit si ji do střízlivějšího jazyka vyžaduje čas (a toho mám málo), jednak je na můj vkus příliš rozhněvaný a pak: když si chci číst o spikleneckých teoriích, můžu se přece vrátit ke klasickému Jamesi Bondovi. Ten je aspoň fešák. Nebo bych mohla sáhnout po knihách Johna le Carrého nebo Fredericka Forsytha, případně Nelsona DeMilleho, ti také skoro nikdy nezklamou. Od Hájkovy knihy je dělí jednak světelné roky kvality a jednak zásadní fakt: ač zápletky jejich knih vycházejí z mnohých zcela reálných předpokladů, nikdo z těch autorů nám své akční hrdiny a thrillerové děje nepodstrkuje jako možnou realitu. Ponechme tedy panu Hájkovi přesvědčení, že na rozdíl od nás ostatních, kterým milostivý Bůh takový úděl možná přiřkl, nepochází z opice (podle literárního stylu bych spíš tipovala papouška zkříženého s mastodontem). Pullitzerova cena jeho nové knize věru nehrozí.
Ostatně když už jsme u těch spiknutí a akčních hrdinů, musím připomenout svého oblíbeného hrdinu studené války, polského plukovníka Ryszarda Kuklińského, který od roku 1971 do podzimu 1981 předal americké výzvědné službě přes čtyřicet tisíc stránek nejtajnějších dokumentů Varšavské smlouvy. Na román, který by o něm někdo napsal, jsem nenarazila, ale ani se moc nedivím: je to tak úžasný příběh, že literární licence ani není zapotřebí. A každému, kdo žil v našich zeměpisných délkách a šířkách, bych radila, aby se seznámil s dokumenty Varšavské smlouvy, které Kukliński poskytl CIA. To, co obsahují, není spiknutí, ale skutečný plán na jadernou válku v prostoru střední Evropy. Je pravděpodobné, že většině z nás starších Ryszard Kukliński zachránil život. A ti mladší by se nám, mrtvým, byli prostě nenarodili.
Román o Kuklińském tedy, jak jsem napsala, žádný neznám. Zato znám dokumentární film, který se jmenuje Válečné hry. Ještě jsem ho neviděla, ale zato dobře vím, co se v něm říká a píše, protože jsem to překládala. Polský institut se totiž rozhodl film předvést příští čtvrtek v pražském kině Světozor. Mohu ho každému skutečně vřele doporučit - a České televizi bych doporučovala, aby ho koupila. Třeba by tím poněkud zastřela špatný dojem z toho, že desetidílný dokument o Miladě Horákové není možné zhlédnout na internetu. Na diskusních fórech kvůli tomu jejich účastníci nemají pro ČT dobré slovo, dokonce soudí, že ho strčila do trezoru, aby nenaštvala komunistického předsedu Vojtěcha Filipa. Tuto teorii bych ovšem zařadila rovněž do oblasti teorie spiknutí.
***
Dokument o Miladě Horákové není možné zhlédnout na internetu. Účastníci diskusních fór dokonce soudí, že ho ČT strčila do trezoru, aby nenaštvala předsedu KSČM Filipa.
