BUDAPEŠŤ Dlouhá desetiletí jej nikdo neznal ani v rodném Maďarsku. Když Imre Kertész v roce 1975 publikoval částečně autobiografický román Člověk bez osudu, prošlo to téměř bez povšimnutí. A pak mu v roce 2002 udělili Nobelovu cenu za literaturu, hlavně za tuto knihu - křehké vyprávění chlapce, který prošel Osvětimí a Buchenwaldem. Tak jako Kertész - spisovatel, překladatel a znalec dějin světového myšlení, kterému je dnes osmdesát let.
„Osvětim je ztělesněním nového pojmu v evropské historii - totalitní diktatury. Totalitářské režimy Evropy 20. století stvořily úplně nový typ lidské bytosti. Přinutily člověka k dosud nepoznané volbě: Stát se buď obětí, nebo pachatelem. Dokonce i přežití zahrnovalo kolaboraci, kompromisy, které jste museli dělat, pokud jste chtěli získat větší kousek chleba pro svou rodinu. Tato volba zdeformovala miliony Evropanů,“ říká Kertész.
Pobyt v Osvětimi byl prý pro něj přínosný: „V táboře jsem zažil nejsilnější pocit štěstí. Neumíte si představit jaké to je ležet v táborové nemocnici nebo zažít desetiminutovou pauzu během nepopsatelné práce. Být velmi blízko smrti je také druh štěstí. A pouhé přežití představuje největší myslitelnou svobodu,“ vzpomíná.
Jeho knihy v četných překladech obletěly svět. Českému publiku je Kertész znám díky románu Kaddiš za nenarozené dítě v překladu Dany Gálové. Autor jej osobně představil v listopadu 1998 v Praze. Na téma židovské literatury tehdy uvedl, že její odlišnost vnímá v „určitých jemnostech, v pocitu nebezpečí, který pochází z židovského původu“.
Oceněn za odvahu i důslednost Klíčový román Člověk bez osudu je vyprávění židovského chlapce Gyuriho, postavené na kontrastu života v táborech a nezúčastněného vyprávění dospívajícího teenagera. Po návratu Gyuri zjišťuje, že jeho zkušenost je nesdělitelná a musí se s ní vyrovnat sám, spíš než pochopení a empatie jej provází lhostejnost až nepřátelství. Podle tohoto románu byl v roce 2005 natočen maďarský velkofilm. Kromě tohoto díla napsal Kertész další romány, povídky, eseje, hry, překládal literární a filozofické texty Friedricha Nietzscheho, Sigmunda Freuda, Ludwiga Wittgensteina a další.
Narodil se 9. listopadu 1929 v Budapešti. Ve čtrnácti letech jej deportovali do Osvětimi a potom do Buchenwaldu, odkud se vrátil v roce 1945. Po válce nastoupil jako novinář do redakce deníku Világosság. Odtud ho v roce 1950 vyhodili, protože noviny převzali komunisté. Živil se psaním zábavných divadelních her a muzikálů, později i překládáním z němčiny. Po celou dobu psal a píše své romány, novely, eseje. V češtině vyšly v poslední době Člověk bez osudu (2003) a Fiasko (2005) v překladech Kateřiny Pošové a Likvidace (2006) v překladu Dany Gálové.
V roce 1992 jej odměnili Cenou George Sorose za životní dílo. V roce 1997 si odnesl lipskou knižní cenu Evropského porozumění „za odvahu a důslednost při líčení osudů deportovaných Židů.“ Je čtvrtým maďarským laureátem Nobelovy ceny a prvním Maďarem, který ji získal za literaturu. S manželkou žije v Berlíně.
