Barbora Špotáková překonala světový rekord v hodu oštěpem. Gratulujeme. Kráčí ve stopách Jana Železného. Sportovní fanoušci jásají a šťouralové odhánějí ironickou obsesi, že naši sportovci poslední dobou vynikají v disciplínách, jež jsou transformovaným, víc či míň maskovaným válečným uměním. Na olympiádě byli excelentní tradičně střelci, moderním pětibojařům se nedařilo, ale pouze a jen vinou mizerných čínských komoňů. Naopak ve sportech kolektivních, kde může zazářit naše údajná holubičí povaha, smysl pro obětování se celku, se našim reprezentantům vede pramizerně.
Možná bychom měli revidovat národní stereotypy, navštívit památník na Vítkově, kde si na pomníku můžeme přečíst, jak se před námi třásla celá Evropa „a ta Evropa byla bledá a zsinalá“. Milovníci novějších dob mohou vzpomenout na české jednotky, které vynikly od armád Habsburků po bojiště druhé světové války.
S takovou anamnézou můžeme notorické Míroslavy jen předstírat, vždyť přece i ti největší odpůrci radarové stanice na našem území nešetří agresivitou, zatím jen verbální. S mírotvornou agresí některých spolubližních zkrátka jen špatně pracujeme. Možná by vůbec nebyl problém s tím, aby se na našem území nacházely rakety, či dokonce jiné zbraně, jen kdyby je obsluhovala jednotka s hrdým názvem Paroubek.
Čtěte Téma na str. 3
