Sobota 25. května 2024, svátek má Viola
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

„Správně vidíme jen srdcem“

Česko

Poslední záhada Antoina de Saint-Exupéryho - okolnosti jeho smrti - se zdá být vyřešena

Kdy bude Saint-Exupéry kanonizován? zní oblíbený bonmot mezi ctiteli Antoina de Saint-Exupéryho. S nadsázkou řečeno, nyní je správný čas. Pro ukončení kanonizace je potřeba dokázat alespoň dva hodnověrné zázraky. O prvním není pochyb - jmenuje se Malý princ. Nyní přišel důkaz o druhém. Jeho pravděpodobný vrah Horst Rippert se veřejně kaje: „Kdybych věděl, že je v onom letadle on, nestřílel bych na něj. Na něj ne!“

Nejde ani tak o opožděnou lítost někdejšího pilota luftwaffe. Svým bizarním postojem, podle kterého mohl pálit na kohokoliv (kromě slavného spisovatele), dokazuje nesmyslnost války, pro kterou je typická záměna jedince za znepřátelené masy. Proti této logice Saint-Exupéry v první půlce 20. století bojoval vším, čím se dalo. Nejmocnější zbraň ale nakonec válečný pilot objevil v neúprosné dětské logice Malého prince.

Zkušenost z pouště Sláva a časté opakování jeho jména udělaly ze čtyř křestních jmen a aristokratického přízviska synka vikomta mezi Francouzi dnes už jen krátké a familiérní „Saint-Ex“. Jeho jméno je synonymem dvou věcí: psaní a létání. Nejprve objevil to druhé: Na počátku 20. let ho ve Štrasburku vycvičili na pilota. V roce 1926 nastupuje jako „poštovní holub“ k firmě Aéropostale a létá na lince Toulouse-Dakar.

Těžko si dnes představit, co bylo tehdy létání za řemeslo. Společnosti jako Aéropostale někdy nasazovaly s důležitými vzkazy na stejnou trasu dvě letadla s vírou, že alespoň jedno doletí. Kompasy si letci brali do kapsy a když v kokpitu na přístrojovou desku v noci nebylo vidět, museli vzít zavděk hvězdami. Navíc Exupéry pod sebou míval převážnou část cesty jen moře nebo Saharu. Titul jeho pamětí Vítr, písek a hvězdy není jen metaforický, ale věrně odráží i realitu jeho dekádu trvající práce. Snad ještě slovo intuice by mohlo být v názvu. Opět jak fakticky (letecká navigace závisela v té době hlavně na odhadu pilota), tak přeneseně. To koneckonců dokládá i nejslavnější fráze z Malého prince: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

V roce 1931 konečně dobyl i uznání jako spisovatel - téma jeho novely Noční let bylo samozřejmě aviatické. Tento rok možná pro něj byl vůbec nejšťastnější - v lednu přijetí rukopisu, v dubnu svatba, na podzim knižní cena Prix Fémina. Letecké téma jako pozadí pro pozorování lidského života používal i později. A stále nabíral další letecké zkušenosti (ale bohužel i zranění z této nebezpečné profese). Známá je jeho havárie z předposledního dne roku 1935. Spolu se svým navigátorem Andrém Prévotem ztroskotal v libyjské poušti. Jejich jedinou výbavou byla bezcenná mapa, ovoce, sušenky, čokoláda a káva: „Když jsem otevřel oči, neviděl jsem nic kromě noční oblohy. Ležel jsem na zádech, uvolněné paže, tváří tvář této líhni hvězd. Napůl bdělý jsem si stále nedokázal uvědomit hloubku té oblohy - nic mezi mnou a tou hloubkou, nic, čeho bych se mohl chytit, jen zachvácen závratí, která mnou cloumala tam a zase zpět, jako bych se potápěl.“ Po čtyřech dnech a studených nocích je dehydratované zachránili beduíni. O šest let později právě od tohoto okamžiku ztroskotání v poušti začne vyprávět jeden ze svých příběhů, který se nejasně pohybuje mezi skutečnosti a oblouzněním. Ze spánku u trosek letadla ho Malý princ probudí známou prosbou: „Prosím pěkně... nakresli mi beránka...“ Za Francii Malý princ ve své bezčasé kráse a melancholii nevyvolává vůbec zdání toho, v jak obtížném osobním postavení ho autor psal. V krátké a potupné válce o Francii v květnu 1940 létal jako průzkumný pilot. Svou zkušenost z marného boje a neodvratné porážky shrnul do věty, že si připadal „jako sklenice vody vržená doprostřed lesního požáru“. Porážku Francie přežil, ale pro neshody s generálem de Gaullem nenastoupil k jeho letce a odcestoval do New Yorku. Po dvou letech psaní se nakonec přece je navrátil ke Svobodným Francouzům - o dekádu starší než většina ostatních letců, s bolavým tělem po všemožných zraněních. Poslední červencový den 1944 zmizel.

V roce 2000 potápěč Luc Vanrell objevil v moři kus od Marseille vrak jeho lockheeda. Od té doby historik Lino von Gartzen započal se svým pátráním mezi žijícími letci luftwaffe. Po asi 1200 neúspěšných telefonátech se na druhém konci ozval hlas Horsta Ripperta, obdivovatele Exupéryho díla, který potvrdil, že v tu noc na udaném místě sestřelil francouzský průzkumný letoun.

Poetika Malého prince zcela zastínila jeho Noční let či Citadelu. Jako po jiných slavných spisovatelích, i po něm se ve Francii jmenuje bezpočet ulic (a k tomu bulvár, nádraží, letiště). Nemnoha literátům se však podaří do této institucializované formy úcty prosadit i své fiktivní hrdiny. Saint-Exupérymu se to povedlo. Na lyonském náměstí Bellecour sedí v letecké čepici na soklu, klátí nohama a za ním stojí jeho malý hrdina se svými všetečnými otázkami. „Saint-Ex“ mu ukazuje okolí a vysvětluje: „Země není jen tak ledajaká planeta! Jsou na ní asi dvě miliardy dospělých. A mezi nimi je sto jedenáct králů (počítáme-li ovšem i černošské krále), sedm tisíc zeměpisců, devět set tisíc byznysmenů, půl milionu opilců a tři sta jedenáct milionů domýšlivců.“

O autorovi| David Klimeš, novinář

Autor: