Snad nejvíce se veřejnosti zapsal do paměti příběh dívenky, kterou rodiče chtěli obdařit jménem Půlnoční bouře. Matrikáři však odmítli děcko s takovým jménem zapsat a vystavit mu rodný list. Když se k tomu připočetlo, že dítě nebylo očkované a nemělo zdravotní pojistku, rozhodly se sociální úřednice holčičku rodičům na jaře roku 2002 odebrat. Dívka putovala do kojeneckého ústavu. Zpět domů se vrátila, teprve když se do případu vložil ombudsman.
Neblahá zkušenost dohnala manžele Fuxovy k angažovanosti: založili si občanské sdružení na pomoc lidem, co se ocitnou v situaci podobné té jejich. Pomoc by tak u něj mohla najít i Veronika Kočová, které stát sebral dítě hned z porodnice. Fuxová to nevylučuje, bavit se s médii však příliš nechce. „Uvidíme. Zatím nechci ten případ ani výrok soudu komentovat,“ vzkázala LN Fuxová.
V dalším případu, kdy do rodinných pořádků zasahoval stát, hrál hlavní roli nevyhovující příbytek. Loni v prosinci odvedli sociální pracovníci z provizorního obydlí nedaleko brněnského nákladového nádraží pětiletou dívenku Jitku. Děvče žilo s rodiči bez vody a topení, prakticky na holé zemi.
Brněnský magistrát se od počátku snaží matce pomoci, aby dostala dceru zpět. „Je vystudovaná zdravotní sestra, domluvil jsem jí místo v jednom z domovů důchodců, kde pracuje jako sanitářka. Do práce chodí bez problémů,“ popsal včera náměstek primátora Daniel Rychnovský, Svoji dceru v ústavu žena pravidelně navštěvuje. Rozhodující slovo bude mít soud.
Kvůli nevyhovujícímu bydlení stát připravil o děti i manžele Wallovy. Ti opakovaně žádali úřady o lepší byt. Jenže úředníci jejich žádosti zamítali, až přišli sociální pracovníci a děti jim zabavili. Po letech soudních sporů skončil případ ve Štrasburku. Tamní soud dal Wallovým za pravdu a nařídil navrácení dětí do rodiny. Rodičům pak přiznal odškodné deset tisíc eur.
Úřady zasahovaly i v případě brněnské rodiny Velických. Na týrání čtyř dětí upozornila sociální pracovnice sama matka. Své nařčení pak vzala zpět. To už se ale rozjel nekonečný ping-pong, kdy soudy děti stěhovaly tu k rodičům a tu do azylových center. I po třech letech žijí děti v provizoriu. Soud zatím nerozhodl – čeká totiž na znalecký posudek. „Letos na Vánoce jsme měli doma všechny děti, holky jen na dlouhodobém pobytu, tedy ještě ne soudně,“ popisuje Stanislav Velický. Nejstarší Kristýna se po svátcích vrátila do ústavu.
