Čtvrtek 30. května 2024, svátek má Ferdinand
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Staré účty s Kaddáfím

Česko

KOMENTÁŘ

Sarkozyho Francii se ve vztahu k libyjskému vůdci podařilo udělat přemet. Nebude to past?

Kaddáfí musí pochopit, že naše země není rohožka, na kterou si může kdejaký vůdce, byť třeba i terorista, přijít otřít boty od krve ze svých zločinů. Francie nesmí podlehnout takovému polibku smrti, prohlásila Rama Yadeová, státní sekretářka pro lidská práva, v době, kdy libyjský vůdce rozložil svůj beduínský stan na dohled Elysejského paláce.

Tehdy, počátkem prosince 2007, byl Nicolas Sarkozy již několik měsíců novým nájemníkem sídla hlavy francouzského státu. Měl za sebou již první spektakulární úspěch – osvobození bulharských zdravotnic z libyjského vězení, obviněných z úmyslného nakažení více než čtyř stovek libyjských dětí v nemocnici v Benghází virem HIV. Samozřejmě nebylo to zadarmo. Něco se za to skousnout muselo.

Kaddáfí přijel do Paříže rozehrát své divadlo. Možná i trochu zesměšnit prezidenta Sarkozyho. Hýřil převleky, přemísťoval se v superdlouhé limuzíně vhodné leda pro společnost „escort girls“. Nakonec si v UNESCO při setkání s africkými zástupci dovolil nestydatě a provokativně poučovat Francii a Západ, jak se chovat k Afričanům.

Prezidentovi Sarkozymu bylo z této prosincové sprchy střídavě horko i zima. „Libye má zájem o naše stíhačky Rafale a jadernou energetiku,“ tvrdil, aby přehlušit hlasy kritiků. Leč nejvíce se ho zřejmě dotkla výtka mladé Yadeové. Řekla to, co si myslela většina Francouzů. Na takové věci se nezapomíná, i když politik musí občas dokázat ztratit paměť. Z pařížské návštěvy libyjského plukovníka zůstaly v Elysejském paláci trpké rozpaky.

Soukromá pomsta Těžko říci, co běželo hlavou francouzskému prezidentovi, když ve čtvrtek 10. března přijal tři emisary libyjské opozice. Když Libyjci po hodině rozhovorů odcházeli, zářili. Šéf státu jim odpověděl kladně na všechny jejich prosby. „Co zítra sdělíte svým evropským partnerům, necháváme na vás, pane prezidente,“ pronesl na závěr Mahmúd Džibríl, mluvčí krizového výboru libyjské Národní rady. „Nikoliv,“ zareagoval Sarkozy. „Uděláte to sami a hned. Máte k tomu můj souhlas.“

Za několik minut se stalo venkovní schodiště vedoucí na vstupní nádvoří Elysejského paláce svědkem nečekané premiéry. Libyjci promluvili jménem Francie a bezprostředně po jednání s francouzským prezidentem oznámili světu, že Paříž se rozhodla uznat povstaleckou Národní radu. Krátce nato promlouvá ve sdělovacích prostředcích Bernard-Henri Lévy, věhlasný francouzský intelektuál. Účastník rozhovorů s libyjskou opozicí a iniciátor náhle vytrysklého francouzského aktivismu se zčista jasna stává neoficiálním mluvčím francouzské diplomacie.

Se svolením prezidenta informuje o tom, že Sarkozy si přeje, aby se Francie účastnila vojenské akce proti Libyi ve formě cílených úderů, které by zabránily bombardovat civilní obyvatelstvo v zemi. Ano, Nicolas Sarkozy byl sám. Kromě britského premiéra Davida Camerona mu nikdo v Evropě nedal najevo, že by jeho krok schvaloval. Nizozemský premiér mluvil o šílenství a Angela Merkelová vyjádřila velkou skepsi.

Ani v samotné Francii nezavládlo nadšení. Ministerstvo obrany neskrývalo zdrženlivost, a pokud jde o nového ministra zahraničních věcí Alaina Juppého, zůstalo na něm tlumit dopady nečekané akce. V médiích sice tvrdil, že byl informován a že je nakloněn rozhodnutí šéfa státu. Leč zároveň si dovolil špitnout, že by bývalo bylo vhodné nejprve „novinku sdělit našim evropským protějškům“. Kdo Juppého poslouchal, byl si téměř jist, že ministr nehoří. Nemluvě o postoji k samozvané iniciativě Bernarda-Henri Lévyho.

Riskantní bravura Libyjská krize přišla jako na zavolanou. Když Sarkozymu počátkem března volal z Benghází Bernard-Henri Lévy, kam se vydal v roli „angažovaného intelektuála“ jako v době bosenského konfliktu do Sarajeva, a navrhl, že zorganizuje jeho setkání s libyjskou opozicí, prezident se nenechal dlouho přemlouvat. „Arabské jaro“ francouzskou diplomacii zaskočilo. Prezident potřeboval něco důrazného, aby mohl přejít do ofenzivy. Už v minulosti Sarkozy ukázal, že řešení krizí mu sedí. V umění vézt bleskovou diplomatickou válku nemá konkurenta. V srpnu 2008 předváděl bravuru během gruzínsko-ruské krize.

Důvody nejsou ovšem jen politické. Pro Paříž je Libye důležitou zemí. Francie odtud dováží šest procent svého ropného importu a firma Total obhospodařuje jedno z nejvýznamnějších libyjských ropných ložisek. Libye sousedí se čtyřmi frankofonními zeměmi, které mají pro Francii strategický význam.

Rizika libyjské krize jsou známá. Občanská válka v zemi by mohla zemi zplodit nové Somálsko u bran Evropy. Hrozbou je tsunami ilegálního přistěhovalectví. Řešit krizi je nanejvýš urgentní. Sarkozy svým individuálním „nátlakem“ změnil ze dne na den váhání v operaci se souhlasem RB OSN. Prezidentův vnitřní motiv mohl být zcela osobní. Vyřídit si s Kaddáfím staré účty. Pohrdat „malým Napoleonem“ se libyjskému satrapovi nevyplatilo. Otázkou ovšem zůstává, komu tento revanš nakonec poslouží. Nestane se z bravurního přemetu past? V Elysejském paláci dnes panuje přinejmenším přesvědčení, že zvolené řešení je nejlepší ze všech špatných.

***

Řešit krizi je nanejvýš urgentní. Nicolas Sarkozy svým individuálním „nátlakem“ změnil ze dne na den váhání v operaci se souhlasem Rady bezpečnosti OSN.

O autorovi| ZDENĚK MÜLLER, filozof a arabista e-mail: zd.muller@wanadoo.fr

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!