Veterán českého rocku Vladimír Mišík sice vždycky projevoval na pódiu značnou vnitřní vitalitu, v posledních letech ale na tom byl jinak nevalně. I četní fanouškové, zvyklí na jeho trvalé zdravotní potíže, se lekali, když jej viděli na vozíčku nebo o francouzských holích. Jenomže před rokem se Mišíkův stav počal zlepšovat a dnes chodí bez opory. A zároveň se kolem něho začalo leccos dít. Objevil se krásně vypravený box čtyř CD Déja vu s alby z let 1976-87, další uvede Supraphon ještě letos a počítá se i se třetím. V časech vydávání „sebraných spisů“ obyčejně umělci takticky mlčí, aby nepřesytili trh, ale Mišík naopak se svou kapelou Etc... svižně natočil počátkem letošního roku desku Ztracený podzim, vybavenou reprodukcemi snových obrazů Miroslava Jiránka.
* LN Když se ukázalo, že máš přichystané písně na nové cédéčko, byli všichni překvapeni. Jak to přišlo?
Roku 2007 se slavily moje šedesátiny, odehrála se řada koncertů, z velkého v Arše, za účasti mnoha hostů, vzniklo dvojité DVD. Ale pak nastal útlum, nikdo jsme nic nesložili. A mě pronásledovaly značné zdravotní potíže, nesměl jsem vůbec chodit. A tak jsem doufal, že když už musím trávit spoustu času na gauči, aspoň zatím něco udělám. Ale vůbec se mi nevedlo, bezradně jsem lovil akordy a nakonec vždycky kytaru odložil. Až když jsem se zase začínal sám pohybovat, se najednou vynořovaly nápady. A pak to šlo celkem rychle.
* LN Jednu chvíli sis nemohl být jistý, že ještě budeš chodit. To muselo být psychicky těžké období.
Každá choroba přináší psychicky blbé období. Ale já jsem vlastně nemocný od té doby, co mě v devatenácti předčasně pustili z vojny, a se zdravotním handicapem tedy bojuju neustále. Akorát že teď k občasnému astmatickému dušení přibyly další potíže. Neměl jsem přitom vyslovené deprese, i když jsem byl zaskočený z toho, jak jsem se stal z člověka chodícího člověkem pojízdným - tedy na vozíčku - a „berlícím se“. A léčebný příkaz zněl: nechodit! To bylo zkraje drsné. Po pár dnech jsem si uvědomil, že bych mohl s Etc... koncertovat vsedě, když to v akustických sestavách dělám půlku života. Lékař neměl námitky a kluci z kapely mi pomáhali. Z prvního patra jsem opatrně sberlil a dole už čekal náš kytarista Petr Kulich Pokorný s rozloženým vozíčkem. Krásně se o mě všichni starali při každém kapelovém výjezdu.
* LN A proč jsi nesměl chodit?
Ten neduh má jméno Charcotova osteoartropie, je jedním z projevů diabetu a jde o odvápnění dolních končetin, všech kůstek, co v nich jsou. Kdyby se přelámaly, je to nevratné. Léčba mimo nechození spočívá ve zvýšeném přídělu kalcia, ale opětovné zavápnění je dlouhý proces. Doktor prorokoval dva roky, když to dobře půjde. Strefil se přesně.
* LN To musel být báječný pocit, odhodit pak berle jak v Lourdech!
No samozřejmě. Když jsem začal s procházkami se špacírkou a pomalu zvětšoval akční rádius, tak to bylo úžasné. Dokonce jsem koukal, jak některé ulice mezitím prokoukly novými omítkami...
* LNA přišly i autorské nápady. Původně ale měl být Ztracený podzim sólový projekt, ne?
Udělal jsem demoverze jen se španělkou, a jelikož šlo o hodně jednoduché písničky, ani jsem si je netroufal kapele předložit. Myslel jsem na obdobu toho, co provozujeme akusticky v malých sestavách a čemu říkáme „čuďák“, od slova Čundrgrund nebo zkratky ČDG, což bylo pojmenování volného sdružení, které vzniklo kdysi s Vláďou Mertou. Zkrátka jsem chtěl nahrávat takříkajíc „z jedné vody načisto“ jen s lehkou pomocí členů Etc... Ale ne pod značkou skupiny, ve které se dost dbá na hudební kvalitu. Jenže hned na první zkoušce to začalo pěkně odsýpat, a tak nebyl důvod celou kapelu do nahrávání i aranžování nezapojit.
* LN Z původního záměru nicméně zůstal základní materiál, a to znamená také pět tvých textů, což je víc než obvykle.
To nebyl záměr, podstatné pro mě bylo, že něco vznikalo. A s muzikou mi přicházely na mysl i texty. Z toho všeho jsem se radoval, byl to úplný přetlak, který přichází vždycky po delší době. Pak se člověk probouzí ve čtyři ráno, protože musí zapsat, co mu haraší v hlavě. To bylo vzrušující. Já ovšem svoje texty nikdy nepovažoval za nic světoborného, i když se za ně zároveň nestydím. Ale přece jenom jsem je na desce trochu upozadil. Při poslechu jsou na ráně slova jiných autorů.
* LN Jako u tebe obyčejně i básníků. Například Josefa Kainara, ke kterému ses tentokrát vrátil hned třikrát.
Když nemůžu usnout, sáhnu po sci-fi, což je příjemný oddech, anebo po poezii, často po knížkách, které jsem četl dřív. A najednou z nich vykoukne něco, co jsem předtím tak silně nevnímal. Takhle to bylo i s Kainarem. I když na Ďáblíky jsem myslel už kdysi, ale teprve teď jsem se do nich pustil.
* LN Také je tu po letech František Gellner, temná záležitost jménem Balada.
Gellner mě pořád fascinuje, třebaže jeho čeština už je trochu archaická. Namátkou jsem listoval ve svém starém ohmataném vydání a narazil na Baladu. A jak jsem byl v „nechodícím“ rozpoložení, tak se mě ta báseň dotkla. Úplně neodbytně. Podobné to bylo kdysi s Kainarovou Stříhali dohola malého chlapečka. Ta mě hned napoprvé zasáhla a já se k těm veršům neustále vracel, i když se mi je zkraje nedařilo zhudebnit.
* LN Jak vlastně hledáš básně, které by se daly zpívat? Vymetáš knihkupectví a antikvariáty?
Ani moc ne, určitě nic nehledám systematicky. Občas si koupím, co mě zaujme, a básnické sbírky nosí domů i moje žena, která poezii píše a překládá, takže se tu leccos povaluje a já se tím čas od času probírám. V poezii se ale nijak zvlášť neorientuju, spíš ji beru intuitivně. Když mě něco osloví, zkouším, co by s tím šlo dělat.
* LN Jakou roli v tom mělo setkání s Kainarem, který textoval album Kuře v hodinkách?
Já znal už předtím jeho báječné převody amerických evergreenů a na Kuřeti jsem si uvědomil, že je to geniální básník. Ale k hledání v knihách poezie mě spíš inspiroval Šafrán, tedy Merta, Hutka, Třešňák, Voňková. To mi otevřelo oči a definitivně to mě, pravověrného bigbíťáka s představou, že se tahle muzika dá dělat jenom anglicky, obrátilo k češtině. Tehdy, v první polovině 70. let, se bigbít takřka vůbec nemohl provozovat, a když na Mertův návrh vzniklo ČDG, zjistil jsem, že nemám dost vlastního repertoáru. Tak jsem začal skládat a hledat texty. Později se ty věci přetáhly i do kapely, a tak to funguje do dneška.
* LN Jak jsi objevil Emila Boka, jehož báseň dala albu titul a který je skoro neznámý autor?
Však já ho také neznal, ale redaktor brněnského vydavatelství Host Martin Stohr mi poslal knihu, která by mě prý mohla zajímat. A to byl soubor skoro všeho, co už nežijící Emil Bok od padesátých let v ústraní napsal. Pan Stohr měl pravdu, hodně mě to zaujalo.
* LN Kuriózní je, že ve stejné době jako Ztracený podzim vyšel i Třešňákův Němý suflér a na obou albech je jeho text Vabank, pokaždé ale s jinou muzikou.
Vlasta hostoval s Etc... v době, kdy bych celý večer fyzicky neutáhl. Říkal jsem mu tehdy o texty, nějaké mi dal, ale nic jsem s nimi neprovedl. Pak jsme ale hráli ve Zlíně, sjela se tam hromada letitých moravských přátel se zásobami domácího pitiva a Vlasta, který měl zrovna abstinenční období, tomu tlaku podlehl, abych tak řekl. Což pak pokračovalo pár dní až na Slovensko. No a Vlasta, asi pod dojmem tohohle zájezdu, mi krátce nato napsal zbrusu nový text, na který jsem udělal muziku. A on si ho sám taky zhudebnil.
* LN Krátce před natáčením opustil řady Etc... houslista Jan Hrubý, výrazná postava. Což může být pro leckoho překvapení.
Honza už jednou před lety odešel, ale pak se vrátil. Teď se to stalo hlavně proto, že vždycky byl a je opravdový bohém, což znamená, že má maglajz v termínech a stále častěji nám zapomínal říct, že některé koncerty nemůže hrát. Výborně za něho zaskakoval Vladimír Pavlíček z kapely Eggnoise, a když s námi už byl častěji než Honza, rozhodli jsme se pro výměnu, což nebylo jednoduché. Chvíli z toho bylo napětí, ale už polevilo, známe se s Honzou dlouho a v různých menších sestavách se s ním na pódiu znova potkávám.
* LN Mimochodem právě před pětatřiceti lety za podzim začali fungovat Etc..., pamatuji možná první pražský koncert na Koleji 5. května. Oslavy se nechystají?
Úplná premiéra byla asi v Radotíně, kde jsme tehdy zkoušeli v baráku u fotbalového hřiště a za to se odvděčili koncertem. No, slavit určitě nebudeme, maximálně to někde během hraní připomeneme.
O autorovi| ONDŘEJ KONRÁD, Autor je hudební publicista
