Sedím v pražské tramvaji a z nudy pozoruji dva ne právě mladé muže naproti. Možná jsou to kamarádi. Povídají si. Taky by mohli být spolužáci – padla totiž zmínka o nějakém učiteli, kterého zřejmě oba pamatují. Určitě budou stejně staří, nebo skoro stejně. Přesto je mezi nimi zásadní rozdíl: Jeden z nich je na první pohled „dědek“, druhý jenom „starej mužskej“. Rozuměj – starej, ale pořád mužskej. To, co je odlišuje, je těžko definovatelné, ale markantní. Stejně markantní jako to, co nutí lidi, aby hovoříce o starých ženách používali v některém případě výrazu „bába“ a v jiném „stará paní“.
Podle Wikipedie je stárnutí proces, který se projevuje chátráním tělesné schránky a snižováním efektivity a účinnosti fungování organismu, hromaděním se různých defektů v organismu a jeho klesající schopností tyto defekty opravovat a nahrazovat vadné či odumřelé buňky novými. Ta definice se týká všech. Proč tedy stárne každý jinak? Je to náturou, nebo hormony? A lze se vůbec vypořádat se stářím elegantně, nebo aspoň přijatelně?
V britském Guardianu vyšel nedávno článek, který dovozuje, že stáří se dovedou přizpůsobit spíše ženy než muži. Výmluvný je už jeho titulek: Náš svět není pro staré muže. Je to opravdu tak?
Záludnosti testosteronu Jiřímu S. je dvaašedesát a pořád je to pěkný chlap, po kterém se ženy otočí. Už nepracuje, ale finančně nestrádá. Má slušnou penzi a pronajímá jeden byt. Taky zdraví mu celkem slouží. Přesto je hluboce nešťastný. Žena od něho odešla a dospělé děti přijdou na návštěvu jen jednou za čas. Na otočku. Žije sám v dosti velkém bytě, který uklízí pouze zběžně, jí jen uzeniny a trpí depresí. Je ukřivděný a nadává na celý svět, který je podle něj zalidněn samými neschopnými existencemi a zločinci.
Stárnoucích nebo starých mužů, jako je Jiří, není málo. Někteří psychologové to vysvětlují hormony, konkrétně testosteronem. Ten drží muže ve stálém napětí, jako by si hlídali teritorium před mladými samci. K životu potřebují boj a nepřítele. Když není, vybíjejí tenzi na svém okolí tak dlouho, až se pro ostatní stanou nesnesitelnými. Zachránit, aspoň dočasně, by je pravděpodobně mohla jen další žena. Někteří si ale nechtějí zvykat na nic nového a znovu investovat: peníze, city. Chtějí zpátky to, co měli. A protože to nemají a není co destruovat, ničí sami sebe tím, že se vyhýbají lidem a takzvaně zapšknou. Obvykle si přitom nepřipustí, že problém by mohl být v nich. Navenek to nemusí být vidět, uvnitř ale stárnou rychleji, než je nutné, a jen málokdy se dožijí toho, čemu se říká požehnaný věk.
Nestačí pozdravit Miroslav Hönig se požehnaného věku dožil. V zimě mu bude devadesát. V rodinném domku na okraji Prahy žije de facto sám, neboť mu před půldruhým rokem zemřela žena, a vnuk, který obývá podkroví, studuje už rok v cizině. Špatně chodí a špatně slyší. Přesto si nestěžuje. V chůzi mu pomáhá speciální vozík, o který se opírá a s nímž podniká procházky a pochůzky prakticky každý den.
„K autobusu dojdu a tam se vždycky najde někdo, kdo mi pomůže vytáhnout vozík dovnitř,“ říká. Umí si udělat snídani a večeři, oběd donese buď dcera, která nebydlí daleko (i to byl důvod, proč se se ženou před sedmi lety přestěhovali do rodinného domku, jejž dceřina rodina vlastní), anebo paní, co mu chodí poklízet. Denně čte noviny, v televizi sleduje zejména zprávy a fotbal.
Když se ho ale zeptáte, co mu chybí, připustí, že něco ano: popovídání. Sousedi, jak říká, jsou zdvořilí, pozdraví, někteří se i zeptají, jak se má, ale tím to končí. Kamaráda má vlastně jen jednoho, ten však nebydlí právě za rohem.
Zlom v tomto ohledu nastal, když se ještě se ženou před sedmi lety přestěhovali z vršovického družstevního domu, kde bydleli dlouho. Vlastně si ho společně s ostatními obyvateli postavili. S pražskými Vršovicemi byl pan Hönig hodně srostlý. Léta tam působil jako předseda stavebního družstva, které postavilo na třicet domů. Jeho sousedi byli zároveň přátelé. Navštěvovali se. Po návštěvách se panu Hönigovi stýská. Vzhledem k tomu, že dcera je hodně mimo Prahu a vnoučata mají svých aktivit taky nad hlavu, moc si jich neužije. Tím se podle jeho slov liší jeho stáří od stáří jeho rodičů. Ti žili na venkově, po válce neměli vůbec žádný důchod, nebyly tu ani vymoženosti jako televize, ale sousedi se navštěvovali, povídali si.
Tenhle deficit netrápí jen pana Höniga. Potvrzuje to socioložka Jiřina Šiklová: „Ve stáří potřebuje člověk víc než jindy sociální kontakty. Třeba je to jen parta z práce nebo z hospody. Dříve to bylo v místě žití víceméně přirozené. Dnes ale lidé mění za život třeba i několikrát pracoviště a často i bydliště. Mnoho starých lidí opouští například svou čtvrť a stěhuje se na penzi na venkov. Kontakty, které by jim pomáhaly udržovat minulý status, mizí a ne vždycky je lze nahradit zahrádkou pod okny.“ Otce vidět nemusím Také Guardian píše o nedostatku sociálních kontaktů. Zejména muži je měli většinou spojené se svou profesí a nové si vytvářejí hůř než ženy.
Zásadní je podle článku i distanc od dětí. Autor se odvolává mimo jiné na průzkumy mezi třicátníky a čtyřicátníky. Každý pátý uvádí, že není se svým otcem v kontaktu, další s ním mají problematické vztahy.
Pro matky to neplatí. Proč? Pro generaci dnešních šedesátníků a starších je typické, že své děti většinou živili, možná pro ně představovali určitou autoritu, ale nikoliv citelnou něhu a pochopení upevňující pouta. Pokud se rodiče rozvedli, byly to taky většinou matky, kterým byly děti svěřeny do výchovy.
Rozdělení rolí na mužské a ženské se vůbec jeví pro staré muže jako handicap. Oni byli ti, kdo přinášeli peníze, ale ve všem ostatním se stali závislými na svých ženách. Pokud jim žena zemřela nebo od nich odešla, často ani nevědí, jak si uvařit základní jídla.
Není to tak dlouho, co mne v samoobsluze s omluvami oslovil bezradný starý pán. Chtěl poradit, jak vytvořit z balíčku zmrzlého špenátového protlaku to, co byl zvyklý jíst k bramborovým knedlíkům od manželky. Ty koupil v prášku, ale stěžoval si, že se mu při tvarování vždycky lepí na prsty.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Dobrá zpráva je, že podobné handicapy by se měly v budoucnu umenšovat. Muži už totiž většinou nepřecházejí plynule z matčiny péče do péče manželky. Rodinu zakládají později než v minulých desetiletích a mezitím se stačí ve vlastním bytě osamostatnit a naučit nezbytným praktickým dovednostem. Mnozí si na tom dokonce zakládají.
Také otcovství se mění. Tatínků, kteří v životě nevzali do ruky plenu (plenkové kalhotky) a na dítě hleděli jen přes stůl, výrazně ubylo. Otcové dnes berou svého potomka do náruče už v porodním sále a úzký kontakt si drží. Koupou, mazlí se, čtou pohádky, foukají na bolavá kolena. Na vztahu dětí k nim (tedy k těm, kteří se takto opravdu chovají), je to vidět. Utíkají se k nim stejně spontánně jako k matkám. Něco takového nevymizí.
Jiřina Šiklová, která (mimochodem) ve svých třiasedmdesáti letech vypadá a žije jako padesátiletá, se fenoménu stáří věnuje dlouhodobě. Podle jejího názoru je však špatně už jen to, když se o stáří nebo o starých lidech mluví jako o jedné kategorii občanů, protože se tím popírá jejich individualita. „Když mluvíme o někom mladším, taky neříkáme, to je dospělý. Říkáme – to je lékař, to je moje dcera, to je soused z chalupy...“
Právě individualita je přitom pro stárnutí důležitá. „Kdo ji má, většinou ji neztrácí, nebo ji alespoň ztrácí pomaleji. Kdo ji měl propůjčenou jen postavením, přichází o ni s jeho ztrátou. Byl ředitelem, už není. Byla matkou a hospodyní, už není,“ vysvětluje Šiklová. Zdůrazňuje, že nestačí být jenom ředitelem nebo matkou rodiny. Ženy, které v životě vsadily jen na mateřství či hospodářství, to mají stejně těžké jako muži, kteří vsadili jen na postavení. V práci, v komunitě v rodině.
U mužů je podstatná ztráta rozhodovací role. „Němci pro to mají dokonce termín: pensiontot – mrtvý už na penzi,“ říká socioložka a glosuje, že ženy tuto věc většinou tolik neprožívají prostě proto, že se tolik neidentifikují se svou profesí.
Faktem je, že staré lidi, kteří by rádi navázali kontakt, potkáváme všichni dost často: v samoobsluze na rohu, v autobuse, na zastávce.
Začnou sami třeba o počasí nebo to zkoušejí přes děti: To je hezký chlapeček, kolikpak ti je? Odpoví málokdo a jsou lidi, které to vysloveně rozčiluje. Omylem to považují za vlezlost. Vraťme se ale k původní otázce: Proč každý stárne jinak?
Někdo jako by svou individualitu vzdal a jiný si ji drží do vysokého stáří, aniž by dokonce ztratil mužské či ženské fluidum?
Jiřina Šiklová odpověď má: „Velikou roli hraje to, jak kdo sám sebe hodnotí a přijímá. Jestli chce být i nadále individualitou, mužem nebo ženou, nebo to vzdává. Naše generace je vychována v duchu hesla: Jsem stará ženská, starej chlap, na mně už nezáleží. Je v tom trochu atavismu. Ve skutečnosti totiž takový postoj snižuje agresivitu okolí. Když už jsem mimo, nikoho neohrožuji, nikdo nemá důvod chovat se ke mně agresivně.“
To má logiku. Ke kvalitnímu životu ve stáří to ovšem nestačí.
Proto až potkáte na zastávce autobusu nebo tramvaje, v čekárně u doktora nebo třeba v parku na lavičce starého člověka a on řekne – to máme dneska pěkně, odpovězte. A taky se na něco zeptejte.
Na cokoli.
***
Denně čtu noviny, sleduji televizi – hlavně zprávy a fotbal. Co mi chybí? Kamarád. Popovídání si.
