Pořezal a posekal jsem konečně to jabloňové, ořechové a březové haluzí a zbyla tu jenom větší a veliká polena. Počasí se začíná škaredit, dřeva se chytá houba. Proto jsem se je snažil dostat pod střechu, kde stojí cirkulárka, a u ní stává náš Jan. Jak jsem očima vážil, s čím můžu pohnout, napadlo mi, že jeden ten jabloňový špalek by se hodil za klát na sekání dřeva. Klát mám věkovitý, asi šedesát centimetrů vysoký, průměr čtyřicet, šedohnědý a skoro už chlupatý, hrany zakulacené: je zkušený v každé práci se sekyrou. Není jiný důvod odstavit ho, než že by se uplatnil ten nový, syrový špalek a tento starý bych s použitím železného klínu rozštípal a ty štípy pořezal: a je to hned hotové suché dřevo. Hned jsem to začal dělat. Bylo těžké odtrhnout starý klát z místa, byl za nějakých třicet roků pevně přihnitý k zemi a obrostlý drnem. Odválel jsem ho po hraně na bok a na jeho místo přiválel to nové poleno. Hotovo.
Večer jsem napřed četl, než jsme zhasli. A mně se promítl ten nový špalek a vedle něho můj starý klát. A nelíbilo se mi to. Nový špalek tam stál cize, jako kus dřeva: šedý, hladký, netečný a nevědomý. A vedle můj starý klát: v divné situaci, v noci, vydán svým dohadům. Poznával jsem, že toto nejde. To se ani nesmí! Ten klát zná moje myšlenky a nálady, byl u všeho, co se v tom koutě pod mohutným ořechem dělo, jsme spolu dokonce i fotografovaní. Urazil jsem velice jakousi svou bytost. A také esteticky jsem pokazil ráz toho místa. Nové hloupé dřevo povýšit na místo oduševnělého tvaru, otlučeného, osekaného, zraněného vším, co mi při něm napadlo? To se nedělá…!
Hned ráno jsem šel a tu hrubou urážku odvolal. Starý špalek je na svém místě. Nové poleno, ničím nedotčené, dalo se netečně odvalit k Janově cirkulárce.
Zajímavé, že obraz špalku na svém místě a celkový pohled na to útulné místo se mi jevil i další noci před očima. A pravděpodobně jeho vlivem zdál se mi takovýto sen: Šel jsem po kraji pouště a uviděl jsem v písku mladou ženu. Stála tam, jako by na někoho čekala. Oblečena byla městsky. Pozdravil jsem ji a poprosil ji o její fotografii. Obrátila se kamsi a podala mi fotku, na níž byla přesně taková jako teď ve skutečnosti. Řekl jsem, že bych rád nějakou jinou její fotografii. Podala mi jinou, byla jen jinak oblečena. Řekl jsem, že bych si rád na památku odnesl nějakou opravdu jinou její fotografii. Usmála se, obrátila a odkudsi vzala a podala mi: velkou zarámovanou fotografii na matném papíře, úplně černou. Prostě černou! Dávala mi ji se slovy: „Tento snímek se jmenuje Tma s tebou.“ Poděkoval jsem a šel dál. Tož to je inteligence!
***
Ten klát zná moje myšlenky a nálady, byl u všeho, co se v tom koutě pod mohutným ořechem dělo
