Včera vedla má první cesta na poštu, vyzvednout si knížku Andrzeje Stasiuka Cestou do Babadagu. Těch pár kroků má svou prehistorii. Před několika lety se na mne obrátilo jedno nakladatelství, zda bych pro ně nenapsala recenzi právě na tuhle Stasiukovu knihu, že se rozhodují, zda ji přeložit a vydat. Přečetla jsem ji, moc se mi líbila, a místo recenze jsem napsala fejeton do tehdejšího českého vysílání BBC, kde jsem ji vychválila do nebe. Zřejmě jsem však nakladatelství nepřesvědčila, protože knížku nevydalo, i když dostala v Polsku prestižní literární cenu Niké. To se stává.
Čas plynul a Andrzej Stasiuk mezitím napsal další, podobnou knížku, která se jmenuje Fado. Rozhodla jsem se jednat a začala přemlouvat jednoho svého kamaráda, potenciálního vydavatele, že tyhle dvě Stasiukovy knihy jsou přesně tím, co na českém knižním trhu chybí. Já bych je s nadšením přeložila, on by je vydal a určitě by to byl úspěch. Dobrá, řekl mi po nepříliš dlouhém naléhání velkoryse, ale musíš se dohodnout s tím a tím polonistou, protože ten má na Stasiuka patent. To jsem udělala, ale k mé velké radosti a jistému žalu mi zmíněný polonista odpověděl, že zaprvé nemá na nic žádný „patent“, a tudíž žádné „lezení do zelí“ nepřipadá v úvahu. Naopak soudí, že má kvést všech tisíc překladatelských květů. To mě potěšilo, taky nemám ráda, když si někdo osobuje pofidérní práva na úkor jiných. A za druhé, napsal jakoby mimochodem, Cestou do Babadagu už česky vyšlo. A já bloud si myslela, že v elektronickém katalogu Národní knihovny jsou OPRAVDU všechny knihy, které vyjdou!
Místo abych mudrovala nad tím, zda má snaha skončila úspěchem nebo neúspěchem (což by se dalo vykládat podle momentální nálady), knížku jsem si objednala, rozhodla se oželet kýžený vlastní překladatelský podíl a radovat se, že vyšla. A těším se, že si zopakuji dlouhý (protože co nejvíc protahovaný) zážitek z podzimu 2005, kdy jsem si před spaním dopřávala pár polských odstavců z knihy, v níž Stasiuk líčí své putování po zapadlých koutech středovýchodní Evropy, tentokrát pro změnu v češtině. Každý ten zapadákov se nějak jmenuje, slovenská, maďarská či rumunská jména míst a lidí se střídají s ukrajinskými a albánskými a pak na nás autor vybafne: „Popisuju minulost a prostor, protože nic jiného není. Věčné Dušičky.“
Po pravdě řečeno je ale tohle povídání o knížce Andrzeje Stasiuka náhradní téma: nechtělo se mi totiž psát o tom, že ve mně nevlídné počasí letošního června vyvolává mírnou skleslost. Nechtělo se mi psát o tom, že naše nejstarší a „hlavní“ kočka Pišinka odešla pár týdnů po svém zrzavém kamarádovi Cézannovi do nenávratna, a že je mi to líto. A vůbec už se mi nechtělo psát o české politice, tak pomíjivé a malicherné - nebo nudné či pobuřující, jak ji kdo chce vidět. A mám-li říci celou pravdu, nechtělo se mi psát vůbec nic. Nejradši ze všeho bych vůbec nevstávala od překladu románu o Sašence, který mi připadá tak zajímavý a napínavý, že všechno ostatní beru trochu jako vyrušování.
***
Těším se, že si zopakuji zážitek z podzimu 2005, kdy jsem si před spaním dopřávala pár polských odstavců z knihy, v níž Stasiuk líčí své putování po zapadlých koutech středovýchodní Evropy, tentokrát v češtině
