M. Schoch, autor knihy Cesty stavitelů pyramid. Jeho závěry jsou překvapivé.
Pyramidy v Gíze nejsou jediné stavby toho typu, jež byly nalezeny v Egyptě či na Středním východě, nebo dokonce v celém Starém světě. Ve skutečnosti se pyramidy nacházejí na nejrůznějších místech - některé zcela jasně spojené starověkými kulturními kontakty, jiné od sebe překvapivě vzdálené - a na všech kontinentech, s výjimkou Austrálie a Antarktidy. Kdo, kdy a jak je stavěl? To jsou klíčové otázky, na něž je třeba hledat odpovědi. A ten, kdo se o to snaží, obvykle dospěje k názoru, že je třeba přehodnotit historii vývoje lidské civilizace, stejně jako názor na schopnosti našich starověkých předků.
Ale co vlastně pyramidy jsou?
Řekněte slovo „pyramida“ a většině Severoameričanů a Evropanů se okamžitě vybaví velké stavby v Gíze jihozápadně od Káhiry s jejich charakteristickou geometrií, o nichž každý ví, že jsou vlastně hrobkami faraonů. Dokonce na zadní straně americké jednodolarové bankovky je zobrazena pyramida se záhadným latinským mottem Annuit coeptis, novus ordo seclorum: on (Bůh) schvaluje počaté dílo -nový řád věků. To charakterizuje - samozřejmě se silným náboženským podtextem - význam slova, které se v této knize tak často vyskytuje: pyramidy. Ale jak uvidíme dál, pyramidy v Gíze jsou přes svou jedinečnost pouze místní variantou širší, dokonce celosvětové myšlenky. Gíza je jedinečný příklad starověkého architektonického paradigmatu, ne jeho vzor. Nejdůležitější charakteristikou pyramid je spiritualita. Každá tato stavba je obrazným vyjádřením specifického chápání vztahů mezi lidstvem, širším světem přírody a ještě větším světem kosmu. Tato chápání jsou však rozdílná. Aztékové v dobách Cortésových nebo indičtí buddhisté ve třetím století př. n. l. za vlády krále Ašóky viděli svět ve zcela jiném náboženském světle než Chufu, Chafre nebo Menkaure v egyptské Staré říši. A přesto je náboženské kosmologické chápání, vyjadřované náboženskými rituály, nepostradatelným aspektem významu každé pyramidy a důvodem její existence. Samozřejmě že každá náboženská kosmologie je vyjádřena jinou náboženskou architekturou, na příklad ve Francii katedrálou v Chartres, v Indii chrámem Tádž Mahal, v Řecku Parthenonem nebo v Tibetu chrámem Potala. Jak poukázal velký náboženský filozof Mircea Eliade, posvátné stavby rozdělují prostor vesmíru na duchovní a světský. Vytvářejí bod duchovní jistoty, osu, v níž má svět svůj počátek. A pyramidy toho dosahují specifickým způsobem. Liší se od chrámů, katedrál a svatyní tím, že jejich základem je architektura hmoty, nakupení. Katedrála v Chartres nebo chrám Tádž Mahal představují náboženský zážitek uvnitř i vně; obě stavby vytvářejí ohromný vznosný interiér, jenž vypovídá stejně tak o kosmologickém myšlení stavitelů, jako o exteriéru stavby. Naproti tomu pyramida má jen malý nebo vůbec žádný vnitřní prostor. Podstatou pyramid je jejich hmota, navršení kamene, země nebo cihel do obrovského, těžkého tvaru - do hory postavené lidskýma rukama. Tento tvar na sebe bere mnoho forem a může být založen na kruhovém, čtvercovém nebo obdélníkovém půdorysu. Například pyramidy v Gíze mají čtvercový půdorys, každá vyšší vrstva kamene ustupuje do středu a tak postupně vytváří typický jehlanovitý profil. Některé pyramidy mají kolmé boky a dosahují své výšky tím, že na sebe postupně vrší menší a menší stupně. V jižní Asii lze vidět pyramidální stavby, u nichž jsou na sebe kladeny kruhové, čtvercové i obdélníkové půdorysy, aby se dosáhlo rozmanitých tvarů, které pak spolu vytvářejí celek. Stavby v Gíze tedy nejsou vzorem všech pyramid rozsetých po světě. A nejsou ani prvním plně rozvinutým příkladem umění stavitelů pyramid.
Starý tvar v „novém“ světě
Je překvapující, že nejstarší pyramidy podle klasického datování lze možná najít na pobřeží Peru v místě zvaném Aspero. Peruánské pobřeží je úzký pruh pláží, údolí a dun, který se táhne podél strmě se zvedajících svahů And. Je to extrémně suchá oblast, v níž jen zřídka a nepravidelně prší, takže její obyvatelé jsou závislí na řekách pramenících v Andách a tekoucích během zimního deštivého období do Pacifiku. Ve čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem lidé v Asperu ještě nevypalovali hrnčířské výrobky, což je jeden ze znaků neolitické zemědělské revoluce, ale žili usazeni ve vesnicích, pěstovali tykve a bavlnu, sháněli se po potravě v říčních údolích a lovili ryby - hlavně podél pobřeží, ale i na otevřeném moři v bohatých pobřežních pacifických proudech. I když tito lidé žili v primitivních podmínkách, našli v sobě tolik sil a důvtipu, že dokázali stavět v období let 3500 až 2700 př. n. l. pyramidy. Celkem postavili sedm plošinových mohyl a šest pyramid. Dvě největší z těchto staveb jsou dnes známy pod svými dramaticky znějícími španělskými jmény Huaca de los Idolos (Posvátné místo model) a Huaca de los Sacrificios (Posvátné místo obětí). Oba tyto monumenty jsou tvarem komolé jehlany s plochým vrcholem, na němž stojí malá stavba o několika místnostech. Metoda, jakou Aspeřané stavěli, byla unikátní. Dělníci upletli ze silných rákosových travin síť, do níž nasypali hrubý štěrk, a takto naplněné vaky pokládali na sebe podobně jako Egypťané kamenné bloky nebo Mezopotámci hliněné cihly. Tento způsob však Aspeřané použili jen u pyramid, zatímco ostatní stavby budovali z nepálených hliněných cihel a pak je pokryli omítkou, což byl v pouštních klimatech obvyklejší způsob. Další, ještě větší obřadní komplex byl postaven v období let 3200 až 2500 př. n. l. v El Paraisu. Je to devět pyramid uspořádaných do U na plošině o rozloze sedmnácti akrů a obrácených směrem k tyčícím se Andám. V Huaca Prietě byly zase v letech mezi 3000 až 2600 př. n. l. navršeny neobyčejně velké mohyly obdélníkového půdorysu se základnou asi sto dvacet krát sto padesát metrů a s výškou kolem dvanácti metrů.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Při nedávných pracích na dalším archeologickém nalezišti v odlehlém peruánském údolí byl objeven ještě působivější soubor pyramid obklopených nejstarším známým městem v Novém světě, jehož vznik je datován již do roku 2627 př. n. l. Nazývá se Caral, leží v údolí Supe asi dvacet kilometrů od pobřeží a je to místo o velikosti sto sedmdesáti akrů soustředěné kolem ohromného, níže položeného kruhového náměstí o průměru víc než pěti set metrů, které obklopují velké stupňovité pyramidy. Největší z nich je dvacet metrů vysoká a plocha její základny je větší než fotbalové hřiště. Caralská elita měla kamenné domy s velkými místnostmi postavené v blízkosti pyramid, zatímco obydlí nižších společenských vrstev, zbudovaná z nepálených hliněných cihel a rákosu, se nacházela dál od středu města směrem k jeho okraji. Podobně jako pyramidy v Asperu a El Paraisu byly i caralské postaveny z hrubého štěrku a kamene ve spletených rákosových vacích a ty pak navršeny za opěrnými zdmi.
O lidech, kteří tyto stavby vybudovali, nevíme téměř nic kromě toho, že jsou autory zřejmě nejstarších monumentálních pyramid na světě. Kdo však tito lidé byli a z jakých pohnutek budovali své zvláštní, úchvatné stavby, nevíme. Tyto potenciálně velmi důležité otázky zatím zůstávají nezodpovězené.
Země mezi řekami Kdybychom měli tu moc přesunout se hned po vzniku prvních pyramid v Asperu z Nového světa do Starého, mohli bychom být svědky další fáze budování pyramid, která právě v tu dobu začínala v říši Sumerů v Mezopotámii. Na území dnešního města Varky - známého ve starověku jako Uruk nebo Erek, jak se o něm mluví ve Starém zákoně - vytvořili Sumerové své nejimpozantnější město. Se svými padesáti tisíci obyvatel a více než jedenácti sty akry rozlohy, kterou obepínaly opevněné hradby, se stal Uruk prvním známým městským centrem na světě.
Bylo to stejně tak náboženské jako politické a správní středisko plné chrámů a svatyní. Jedna z posvátných budov byla postavena na jakési zkosené mohyle nebo piedestalu s jehlanovitě sešikmenými stěnami, vysoké přibližně dvanáct metrů.
Stavba byla později pojmenována Bílý chrám podle vnějšího vápencového obložení. Protože byl Bílý chrám větší než jiné chrámy postavené kolem roku 3000 př. n. l., vyslovili archeologové myšlenku, že byl zřejmě zasvěcen Anovi (akkadsky Anu), jakémusi nejbožštějšímu bohu, „bohu nebe“, tedy sumerské obdobě řeckého Dia.
Stejně jako všechny domy v Mezopotámii byl i Bílý chrám postaven z cihel z vyschlého bláta. V údolí mezi řekami Tigridem a Eufratem rostou převážně palmy, které poskytují špatné stavební dřevo, a v širokých náplavových údolích se zase těžko hledá vhodný stavební kámen. Proto Sumerové mísili bláto se slámou, směs formovali do cihel a ty nechali vysušit na slunci nebo je vypálili v cihlářských pecích. Cihly pak místo maltou spojovali asfaltem těženým v oblasti dnešního západního Íránu.
V následujících staletích se forma chrámu na vyvýšené plošině vyvinula v zikkurat neboli stupňovitou věž. Výraz „ziggurat“ je odvozen z pozdějšího babylonského slova zuguru, které znamená „být vysoký a vznosný“ a v podstatě označuje pyramidu postavenou tak, že se na sebe postupně vrší menší a menší stupňovité plošiny. Tato forma dospěla k vrcholu ve městě Ur za vlády krále Urnammua, prvního panovníka III. urské dynastie (2112 až 2016 př. n. l.).
Ten dal přestavět a rozšířit jednu původní stavbu -jež zřejmě pocházela ze stejné doby jako Bílý chrám -a vytvořil impozantní zikkurat. Podle rekonstrukce, kterou v letech 1929 až 1939 provedl sir Charles Leonard Woolley, sestával urský zikkurat ze tří teras spojených velkolepým schodištěm a na nejvyšší terase stála svatyně zasvěcená bohu měsíce Nannaovi (akkadsky Sín). Bohužel z toho, co ukazuje Woolleyho rekonstrukce, se ve skutečnosti zachovaly jen první dvě terasy, třebaže i ty jsou působivé svou hmotností a architekturou. Hrany zikkuratu byly postaveny lehce zaoblené, což zabraňovalo vzniku optické iluze slabosti, která se vytváří, když jsou ostré. Tento princip byl použit o více než 1600 let později v řeckých Aténách v Periklově době při stavbě Parthenonu a je důkazem umělecké vytříbenosti a rafinovanosti sumerských stavitelů.
Druhé vrcholné období zikkuratů přišlo za vlády babylonského krále Nabukadnezara II., který vládl v letech 605 až 562 př. n. l. Staré babylonské království bylo v roce 689 př. n. l. zničeno Asyřany a Nabukadnezarův otec Nabopolassar založil novou dynastii a rozvrácené město obnovil.
Podle zachovaných babylonských textů sám Nabopolassar nosil na stavbu velkého zikkuratu hlínu a cihly, aby vyjádřil dík bohu Mardukovi za to, že umožnil městu znovu povstat. Jeho velkolepé dílo pak dokončil Nabukadnezar. Masivní zikkurat nesl jméno E-temenan-ki, což znamená „dům základů nebe a země“. Jedna jeho strana u země byla široká devadesát metrů a se svými sedmi stupni prý dosahoval i téže výše. Mnozí badatelé se domnívají, že byl dokonce inspirací pro vznik příběhu o babylonské věži ve Starém zákonu v knize Genesis. Nabukadnezar postavil v Birs Nimrúdu ještě další zikkurat, jehož jedna strana základny měřila osmdesát dva metry.
Dnes existuje pouze nákres chrámu E-temen-an-ki a ruiny velkolepé stavby v Birs Nimrúdu. Čas byl k zikkuratům nemilosrdný. Čtvrt století po Nabukadnezarově smrti si Babylon podrobili Peršané a učinili ho provincií své říše. S tím, jak se staré časy zhroutily, lidé postupně zikkuraty rozebírali a cihly z nich používali jako stavební materiál. A třebaže v mezopotamské poušti pršelo velmi zřídka, stačily i malé srážky zbytky hliněných cihel rozmočit a neudržované stavby se rozpustily v ruiny.
***
KNIHOVNIČKA LN
Každý den přinášíme ukázky z knih
na trhu, které stojí za to v létě číst
Robert M. Schoch
Cesty stavitelů
pyramid
Překlad: Jiří Beneš
Vydalo: Nakladatelství Oldag
309 stran, 149 Kč
Zítra: Osudová hora
