Úterý 25. června 2024, svátek má Ivan
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Štefan Margita: Bacha na sex

Česko

Známý tenor o teroru dirigentů, uplácení diváků, pravidlech operních baráků,

třasu hlasu a o kariéře ve stínu manželky

Operní zpěvák Štefan Margita (51), český tenorista narozený v Košicích, nás pozval domů, do krásného mezonetového bytu v pražském Podolí, s terasami, krbem v hale a ostrahou dole. Pan Margita vystupuje v prestižních operních domech po celém světě, svůj diář má plný do roku 2012 (v těchto dnech už je v San Francisku, kde zpívá ve Wagnerově Zlatu Rýna). V Česku mu ale popularitu nepřinesla vážná hudba, nýbrž manželství s Hanou Zagorovou. Přiznám se, že za tím tolik veřejně zdůrazňovaným manželským štěstím oblíbené dvojice jsem vždycky cítila nějaké tajemství. Nahlédněme ale raději do pozoruhodného zákulisí operního světa. Třeba i tam na nás čekají překvapení.

* Co uděláte, když se v den premiéry probudíte a bolí vás v krku?

Začnu hysterčit. A pořádně. Nejdřív si namlouvám, že to nic není, pak hledám své léky, začnu kloktat, a když se to zhorší, volám do divadla, že potřebuju okamžitě doktora. Jestliže to ale není nic vážného, pomáhají třeba šalvějové bonbony. Ty máme v šatnách skoro všichni.

* Pil jste někdy syrová vajíčka?

Syrová vajíčka vám pomůžou leda k tomu, že se pozvracíte nebo dostanete salmonelózu. Já nevím, kde se to vzalo.

* Hloubkoví potápěči si před ponorem nesmějí dát mléko, protože zahleňuje. Existuje nějaký podobný zákaz pro operní pěvce?

Tak jako sníst ořechy nebo mandle před vystoupením by nebylo moc moudré, protože vám někde v krku můžou zůstat drobné kousky a s tím se nezpívá zrovna nejlíp. I když znám lidi, kterým to nevadí. Je to individuální. Někdo je geroj, klidně vypije studenou vodu, ještě si do ní dá led – a druhý den má angínu. Osud by se neměl provokovat. Kdybych si dal v létě vychlazené pivo, chytí mě hned průdušky. Moment, cejtím průvan. (jde pozavírat všechna okna) Já jsem po operaci páteře, to by mě zabilo.

* Lidský hlas je velmi křehký nástroj. Co všechno ho může ovlivnit? Emoce? Nevyspání?

Nevyspání je pro hlas nejhorší. Když se nevyspíte před představením, jednou se to dá ještě zvládnout, ale sérii představení bez dobrého spánku nezvládnete. A emoce? Psychiku se musíte snažit ovládat. Já když vidím kolegu, který jde na jeviště nervózní až hysterický, odcházím jinam, protože se to může lehce přenést.

* Může kvalitu hlasu ovlivnit sex?

Ano. Hlavně u tenoristů ho může ovlivnit velice negativně. Tenorista by po milování nezazpíval ani Hoří! Prostě vám hlas odejde, na několik hodin přestane fungovat. Ale tvrdí se, že na basisty a sopranistky to žádný špatný vliv nemá.

* Může si zpěvák vůbec dovolit odříct důležité představení?

Já jsem musel nedávno odvolat představení v Barceloně kvůli operaci páteře. Člověk si myslí, když onemocní třeba před premiérou, že to kolegům nemůže udělat. Ale pak nastane situace, že opravdu musíte odříct. A víte, co je nejhorší? Že se nic nestane. Vždy je za vás náhrada. (Hana Zagorová někde nad námi v patře kýchne.) Na zdraví!

* A není děs právě to, že vždy je za vás náhrada?

Ani ne. Protože v tu chvíli máte konkurenci a musíte na sobě pracovat. Však taky když někdy slyšíte, jak váš kolega na zkoušce výtečně zpívá, hned běžíte ke klavíru a začnete cvičit jako o život. Konkurence je v naší branži strašně důležitá.

* Dočetla jsem se, že mluvíte anglicky, německy, italsky a maďarsky. Maďarsky vás naučila maminka?

Maminka je Maďarka. A doma jsme mluvili víc maďarsky než slovensky. Dokonce můj nejstarší brácha chodil prvních pět let do maďarské školy, já už do slovenské.

* Uměl maďarsky tatínek, ředitel košických elektráren?

Uměl. V Košicích dodnes hodně lidí mluví maďarsky. Z Košic jsme taky měli do Maďarska kousek, pětatřicet kilometrů na hranici. V šest jsme sedli na rychlík Krakovjak, v deset jsme byli v Budapešti, kde nám tenkrát připadalo, že už je skoro kapitalismus. Tam jsme poslouchali koncerty, které u nás tehdy vůbec nepřicházely v úvahu. Taky jsme jezdívali na dovolenou na Balaton.

* A hodila se vám někdy v pěvecké kariéře znalost maďarštiny?

Víte, že jo? Nedávno jsem dostal nabídku zpívat v Anglii Kodályův Psalmus hungaricus. Když se dělá opera nebo kantáta a oni tuší, že tu řeč neovládáte, přidělí vám takzvaného kouče, který vám pomáhá s výslovností. Já se rozhodl, že neprozradím, že umím maďarsky. Schválně co mi bude říkat. Začal jsem zpívat a on, zřejmě aby si zasloužil svůj plat, mě naprosto nesmyslně opravoval. Chvíli jsem ho nechal a pak na něj spustil maďarsky. On se tak styděl, že vstal, vzal si kabát, řekl viszontlátásra a z té zkoušky odešel.

* Zpíval jste v mnoha slavných světových operních domech. Nevadí vám, že tady v Česku jste populární hlavně jako partner Hany Zagorové? Už jsem si na to zvykl, že se tu vždycky řekne: Zpívá manžel Hany Zagorové. Mě nejvíc potěší, když tu udělám koncert a je vyprodáno. A je určitě možné, to musím přiznat, že k tomu Hanka dopomáhá, protože lidi, kteří třeba ani operu nemají rádi, se zkrátka přijdou podívat, s kým Zagorová žije. Ale pokud aspoň jednoho diváka v ten večer získám pro sebe, je to pro mě výhra.

* Vy znáte zákulisí vážné hudby a od ženy i zákulisí showbyznysu. Které to prostředí je tvrdší? A kde je obtížnější proniknout na vrchol?

Určitě je těžší dostat se na vrchol ve vážné hudbě. Ale zase musím říct, že atmosféra u opery je lepší než v pop music. V pop music totiž každý buduje kariéru jen pro sebe. Kdežto když připravujete operní představení, musí být všichni úžasní. Musí tam vzniknout nějaký kolektiv, jdeme si po představení společně někam sednout nebo v pauze na kafe, na oběd. Inscenace se chystá šest sedm týdnů, takže nějak ani není čas na intriky. A taky jsem si uvědomil, že ve vážné hudbě bývá mnohem víc legrace než v pop music. Tedy až na pár Hančiných kolegů, například Karla Gotta. My máme taky štěstí, že můžeme interpretovat muziku starou třeba dvě stě let. Kdežto když popovému zpěvákovi nikdo nenapíše nový šlágr, nemá šanci dostat se na nějaký vrchol.

* Ještě za mého mládí bývaly operní divy korpulentní dámy s prsy „jako čelo slona“, jak psával Jan Neruda. Dnes už všechny vypadají jako modelky. Eva Urbanová shodila 65 kilo, protože jí bylo naznačeno, že „opticky nevyhovuje“. Takže je čím dál důležitější, jak zpěvák vypadá?

Není to tak, že když dobře vypadáte, můžete špatně zpívat. Ale když si dnes divák koupí drahou vstupenku, a já zažil, že se platilo v přepočtu přes 15 tisíc korun za lístek na festivalu v anglickém Glyndebournu, chce taky něco vidět. A pokud nádherně zpíváte a jste tlustej a nepředvedete na jevišti prakticky nic, možná vám to publikum ještě odpustí.

* Viz Luciano Pavarotti...

Ale Pavarotti byl jedinečná osobnost. Když on začal zpívat, v ten moment bylo úplně jedno, jak vypadá a co dělá. Já na vlastní oči viděl představení Bohémy, kde se mrtvá Mimi musela probrat a pomoct mu zvednout se ze země, protože za živýho boha nemoh’ vstát. Opravdu! Lidi se váleli smíchy, ale všichni mu to odpustili. On pak jen omluvně zvedl ruce a diváci se mohli zbláznit. To jsou ale výjimky, jinak se dnes vyžaduje, abyste na jevišti taky perfektně hrál, a režiséři jsou na to teď velice tvrdí. Přitom to není tak dávno, kdy se zpěvák postavil na rampu, čuměl na dirigenta a zpíval. To je pryč. Já jsem například dělal se slavným francouzským režisérem Patricem Chéreauem, kterého vůbec nezajímalo, jestli budu zrovna otočený dozadu a nebude mě třeba ani slyšet. A už vůbec dnes režiséry nezajímá, že nevidíte na dirigenta. „Budeš tam mít monitor, ne?“

* Kde bývají na jevišti umístěné monitory?

Je jich několik, dva a dva jsou vždycky na pravé a levé straně jeviště. Ale pokud je inscenace komplikovaná, bývá několik monitorů i v portálech. Musíte zvládnout podle monitoru zpívat i hrát jako o život.

* Zkrátka opera je čím dál větší show.

Přesně. V Pařížské opeře jsme třeba dělali Vojnu a mír, což není žádná oslňující věc, na kterou by se lidi hrnuli. Ale co s tím udělala režisérka – tam šlehaly plameny, propadlo se jeviště, diváci šíleli. Hrálo se jedenáct představení a nedaly se sehnat vstupenky. Víte, hodně lidí se tomu slovu brání, ale vážná hudba je dneska opravdu showbyznys.

* Primabalerína Daria Klimentová řekla v rozhovoru pro Pátek, že baletky často berou kokain, aby vydržely tu velkou fyzickou a emoční zátěž. Setkal jste se s tím, že by na drogách byli i operní pěvci?

Operní pěvec by na droze neodzpíval. Tříhodinové představení na drogách odzpívat nelze, nikdy jsem se s tím nesetkal. Navíc by si ten zpěvák strašně ublížil. Samozřejmě jsou ale situace, že začnete zpívat a najednou zjistíte, že v tom krku něco není v pořádku. A může se stát, že vám během patnácti minut hlas odejde úplně. V té chvíli přichází doktor s nějakým obstřikem, kortikoidem.

* To se vám někdy stalo?

Ano, ve Švýcarsku. Začal Nápoj lásky a po první árii jsem zjistil, že to zřejmě nedozpívám. A když jsem si představil, kolik zpívání přede mnou ještě je... Do pauzy jsem jakžtakž vydržel, přišel doktor, byla kvůli mně čtyřicetiminutová pauza, dostal jsem obstřiky. Ohlásili to publiku, dozpíval jsem – ale pak jsem týden ani nemluvil. Zažil jsem i představení ve Vídni, shodou okolností to byl taky Nápoj lásky, kde zpíval Luciano Pavarotti. A v téhle opeře všichni čekají na slavnou árii Una furtiva lagrima. Už měla přijít – a najednou spadla opona. Vyšel intendant a oznámil, že pan Pavarotti kvůli indispozici árii nezazpívá. Někdy to lidi odpustí, nebo taky ne. Tenkrát část diváků opravdu bučela.

* Je to bučení opravdu tak strašný zvuk, jak se říká?

Je to katastrofální pocit, dokonce i pro toho, kdo jenom stojí vedle a netýká se ho to. Zažil jsem, že byli vybučeni zpěváci i režiséři. Bučí se hlavně v Itálii. Byl jsem se jednou podívat na Lucii z Lammermoore, zpěvačka zpívala báječně, ale prostě tam byli nejen její příznivci, ale také ti, kteří ji neměli rádi. Takže půlka baráku bučela a druhá půlka volala bravo jak na stadionu.

* Co je vlastně u opery měřítkem úspěchu? Angažmá ve vyhlášeném operním domě? Honoráře? Kritiky?

Mít vystoupení v tom nejlepším operním baráku, například v La Scale nebo v Metropolitní opeře, je nejdůležitější. Ale když tam jednou zazpíváte, ještě to nic neznamená. Vyhráno máte, až když po premiéře přijde intendant a má pro vás nabídku na další roli.

* A jak se člověk třeba do Metropolitní dostane? Musí čekat, až si ho všimnou?

(Přijde nás pozdravit paní Zagorová, nabízí kávu.) V Metropolitní si samozřejmě nemůžete říct: Já tam zavolám, že přijedu zítra do New Yorku na předzpívání. Neexistuje. Musíte mít agenturu, která to za vás udělá. Moje první setkání s Metropolitní bylo v roce 2002, to jsem zpíval v americkém Dallasu. Vzkázali mi, že si mě chtějí poslechnout, abych přijel na předzpívání. Tak jsem samozřejmě úplně rozklepanej přijel do Metropolitní a první člověk, kterého jsem tam potkal, byl Plácido Domingo. To jsem se rozklepal ještě víc. Ale i když vaše předzpívání dopadne dobře, i tak to trvá ještě řadu let – já tam budu zpívat až příští rok.

* Prý se tam konají také hromadná předzpívání.

Ano. To objednají najednou patnáct dvacet zpěváků. Ale hromadné předzpívání není moc dobrá věc, a nejhorší ze všeho je zpívat jako první. Úplně nejlepší je, když hledají někoho na konkrétní roli. Metropolitní má taky zvláštní pravidla: Vaše agentura jim musí poslat pět vašich fotografií, dvě fotky z představení, civilní fotografie, dokonce i z profilu. Musíte mít deset kritik, ale ne českých, všechny musí být přeložené do angličtiny. A musíte mít na repertoáru pět operních árií. Pak vás třeba nechají zazpívat jen půlku árie, po dvaceti taktech řeknou: „Thank you very much, good bye.“ Sedí tam asi patnáct lidí, dirigenti, intendanti, pianisti, všichni s těmi svými papíry, občas si udělají poznámku... Nikdy vám neřeknou, jak jste dopadl. Jen poděkují.

* Jak se slavné operní domy potom chovají ke svým sólistům?

Chovají se docela normálně, ale využijí vás do mrtě. V La Scale například jste taky permanentně pod dozorem kamer i intendanta. A ještě tam fungují takzvaní donašeči, kteří vás všude sledují, sedí i na zkouškách a třeba řeknou: „Ale on dneska nezpíval moc dobře.“ A okamžitě jde ta zpráva dál. Jsou ale operní baráky, kde cítíte, jak vás mají rádi a jak si váží toho, že jste tam, například se mi to stalo v Barceloně. Taky je zajímavé, že čím větší jméno operního baráku, tím nižší je váš honorář, protože oni jsou si dobře vědomi své prestiže.

* Čekal jste někdy v opeře jako takzvaný cover, tedy náhradník připravený okamžitě zastoupit zpěváka z prvního obsazení v případě indispozice?

Ano, ve Vídni, na Oněginovi. A opravdu se stalo, že bylo po prvním jednání a najednou vidím intendanta, jak lítá po divadle. Když se naše pohledy propojily, rovnou běžel ke mně: „Jsi schopen odzpívat druhé jednání?“ V té chvíli máte deset sekund na to, abyste řekla buď ano, nebo ne. Řekl jsem ano. On pak vyjde před oponu a řekne, že sólista sice nebude pokračovat, ale že se jim na poslední chvíli podařilo zachránit představení. A když se vám povede dobře zazpívat, o to větší můžete mít úspěch u publika, protože oni ocení vaši pohotovost.

*

Je větší rivalita mezi zpěváky, nebo mezi zpěvačkami?

Určitě mezi zpěvačkami, sopránů je taky víc. A je docela zajímavé, že největší problémy většinou začnou na kostýmních zkouškách. Protože se někdy stane, že lidem, kteří v civilu ani nevypadají moc dobře, najednou jeviště a ten kostým strašně pomohou. To pak jedna kolegyně sleduje tu druhou: Jak je to možné, že tak dobře vypadá?! A v pauze letí do maskérny, že je blbě nalíčená.

* Stává se, že si sólista najme studenty, aby vybučeli konkurenci?

Když jsem dělal ve Vídni svou první roli, Alfreda v Netopýrovi, před premiérou za mnou přišli do šatny nějací lidé a ptali se mě, kolik zaplatím. „A za co mám jako platit?“ – „Vy nám nerozumíte?“ Opravdu jsem jim nerozuměl. Až pak mi jeden kolega říkal: „Nó... tak já ti večer držím palce.“ – „A co jako?“ – „No to jsou přece ty lidi, kterým když zaplatíš, tak ti pak řvou: Bravo!“ Tak aspoň že mě nevybučeli. Nikdy později se mi to ale už nestalo.

* Zažil jste intriky, pomluvy?

Jistě. Zajímavé je, že se vždycky vrtá do toho kolegy, který je dobrý.

* Přece nebudou vrtat do nýmanda...

Právě. Ale zažijete někdy taky, že přijdete na zkoušku a s dirigentem si zkrátka nesednete. To se mi stalo v Itálii, je to velice nepříjemná situace. Začalo to tím, že když mě ten dirigent uviděl, řekl: „Bože, vy jste ale vysokej!“ On byl malej. Já začal tušit napoleonský komplex. Pak byla orchestrální zkouška, já dozpíval árii a orchestr klepal do pultíků, jako že se jim to líbilo. A dirigent udělal jenom: Pšt!, aby toho hned nechali. On se ke mně choval tak strašně, že na generální zkoušce, kde už sedělo publikum, se o mě prostě přestal starat, nedal mi jediný nástup. Byla to nějaká moderní, docela těžká věc. Pak jsem udělal nějakou chybu a on začal brblat. A já normálně zavřel noty a přestal jsem zpívat. Před publikem. A zeptal jsem se: Je tady intendant? V té chvíli se ale dirigent lekl, protože nic takového nečekal. Stává se často, že když dirigenti cítí, jaký z nich máte strach, začnou vás deptat. Ne že by byli sadisti, ale prostě i dirigenti jsou nervózní a takhle se odreagovávají. Zažil jsem, že dirigent otravoval sopranistku strašným způsobem, a nakonec jí oznámil: „Já vás vlastně do toho představení nechci.“ Vyplatili ji, protože měla smlouvu a nezavinila to. A dirigent si pak pozval jinou.

* Stal se vám někdy na scéně velký trapas?

Největší trapas jsem měl jednou před milostným duetem v Traviatě. Měl jsem seběhnout po schodech, ale na posledním jsem zakopl a po břichu doplachtil k posteli, kde umírala Violetta. Dostal jsem takový záchvat smíchu, že jsem nemohl zpívat. Měl začít milostný duet, místo toho šla opona. A nejhorší bylo, že když se opona zase otevřela, my na sebe koukli a začali se řehtat znova. Tenkrát jsem platil pokutu, vzali mi měsíční plat.

* Je vám 51 let. Jak prožíváte nástup mladých dravých zpěváků, ochotných udělat pro kariéru cokoli? Navíc jsou čím dál mladší, už pomalu šestnáctiletí...

Ano, máte pravdu, že oni obětují pro kariéru cokoli. Proto taky vím, že bych nikdy nechtěl učit, nemám na to nervy, já bych je zabil všecky. Ale v opeře je to tak, že když je někomu osmnáct, nemůže zpívat Wagnera. Začne nějakým Händelem, Rossinim nebo Donizettim. Kdežto já už v jednapadesáti na Rossiniho jít nemůžu. Je to docela spravedlivé, že si repertoár vybíráte podle svého hlasového vývoje. Ale je fakt, že spousta mladých lidí se sice dostane rychle nahoru, ale ten pád je pak krutý. Každý začínající soprán chce totiž hned zpívat například Mařenku z Prodanky a každý začínající tenor Jeníka. To je ale repertoár pro zkušené zpěváky s výtečnou technikou. Na tom si může začínající interpret zlámat vaz. Není tak těžké dostat se nahoru, těžší je se nahoře udržet.

* Jak stárne hlas? Začne se třást?

Ano. Většinou kolem šedesátky člověk začne cítit potíže při zpívání, únavu, hlas se začne chvět a klepat. Kdo i přesto ještě strašně touží po tom jevišti, může dělat malé charakterní role. Na ty velké už nemáte. Ale jsou výjimky, fenomenální i ve stáří. Pavarotti zpíval úžasně do poslední chvíle.

* Nezávidíte pop zpěvákům playback?

Víte, že ne? Není nic krásnějšího, než se postavit na jeviště třeba v té La Scale a vědět, že jste ve formě. Před vámi sedí skoro tři tisíce lidí. A teď vy všichni poslouchejte jenom mě! říkáte si. To je fakt nádherný pocit...

O autorovi| ALENA PLAVCOVÁ, redaktorka Pátku alena.plavcova@lidovky.cz

Autor: