Náhoda tomu chtěla, že jsem byl nedávno na soukromém večírku spisovatelů, dávno vystřízlivělých stalinistů, později čilých aktérů „obrodného procesu“, jak tomu tehdy říkali, a ještě později odvážných disidentů a tvůrců samizdatu. Přišla řeč na normalizaci sedmdesátých let a na to, jak odporný oficiální cynismus zkorumpoval celou ambiciózní společnost a jak dodnes vidíme v politice její neblahé plody.
„Smutná pravda,“ souhlasil jsem a neodpustil si poznámku, že „idealisté na rozdíl od kariéristů ovšem častěji vraždí.“
Zapálený mladý komunista Kundera, jak se teď dovídáme, udal policii českého odbojáře antikomunistu (proč říkat agent), tak jako jiný zapálený mladý nacista a pozdější spisovatel, Günter Grass, konal svou vlasteneckou povinnost, vždyť i bolševismus se tvářil nacionálně. Kundera sám později prohlásil, že v únoru 1948 byla na straně revoluce ta lepší polovina národa.
Pokračování na straně 10
Stín udání v pozadí Kunderova...
Dokončení ze strany 1
Pavla Tigrida, šéfredaktora Svědectví, ta poznámka natolik rozčílila, že vydal o Kunderovi celé kritické číslo časopisu.
Kdyby idealismus skutečně ospravedlňoval, jistě by se oba autoři ke svým činům mohli přihlásit. Jenže. Oba totalitní režimy byly poraženy a oba autoři už dávno také dobře vědí, že byly zločinné. Kundera dokonce o poblouznění „lyrikou“ politické ideologie napsal brilantní, a jak teď budeme číst, i autentický rozbor v románu Život je jinde. Sám se však nepřiznal, a teď už nikdy nepřizná. Proč?
Sexuální náruživost jako úniková cesta Velký rakouský spisovatel a filozof Karl Kraus objevil před sto lety jakousi „etiku“ jazyka, kamufláž floskule, a proti dodnes rozšířenému názoru, že morálka autora nemá s autorovým uměním mnoho společného podle špatně pochopeného výroku Oscara Wildea, že „neexistuje nemorální kniha, jenom špatně napsaná“, dokázal logickým rozborem špatně napsaného poukázat na ukrytou nepoctivost nebo zakamuflovanou demagogii. Trapné jsou dívky ve Směšných láskách, pro které sexuální zkušenost znamená lásku. Trapná a zbytečná je soulož z pomsty v Žertu. Hrdina v Nesnesitelné lehkosti bytí se zbavuje jha vztahu k rodičům, ženě, milence a tím se konečně osvobozuje od diktátu - čeho? Autor vystřízlivělý z ideologie považuje každý vztah a každou lidskou vůli usilovat o dobro druhých za omyl, sám říká za kýč, chce nám namluvit, že jde vždycky o ideologii prázdné kolektivní konvence.
Pomocí odosobnění, ironie a pornografických prvků koncipuje své dílo jako jeden velký antikýč. Kostlivec z minulosti se však mstí. Postavy jeho děl jsou panoptikální, strnulé, bez tváře a bez charakteru, vztahy jsou náhodné a založené na nedorozumění nebo omylu. V subjektivním světě individuální uzavřenosti se nemohou nikdy vymanit ze svého osamění. Autor je musí někdy složitě vysvětlovat. Nejdůležitější v přísně koncipovaném popisu pak zbývá už jen detail, často velice bizarní a nechtěně komický.
Morálka každého uměleckého díla je jistě velmi subjektivní, málokdy konvenční a zřejmá, pokus o její zrušení je však pro umění stejně tragický jako výroky eleatických filozofů o neexistující pravdě ve filozofii. Není-li pravdy, musíme mlčet. Morální amorálnost, amorální morálka? Kunderova extrémní cesta od kolektivismu k solipsismu, od třídní morálky k popření morálky jako takové si vyžádala svou daň. S výjimkou Žertu jsou jeho knihy nepříjemně nudné. Působí vykonstruovaně a občas v nich nechtěně zableskne i tolik odmítaná frazeologie kýče typu „konečně sami“. Negaci chybí naléhavost a tím i drama.
Kánonem evropské literatury nemůže být beznadějný osud. Proč tedy měly takový světový úspěch? V sedmdesátých letech ve Francii potřebovala z revolučního nadšení vystřízlivět celá ambiciózní generace, pro kterou slepý diktát sexuální náruživosti, tak jako droga, byl také jednou z únikových cest. Možná měl pravdu psychiatr a spisovatel Jan Křesadlo, když řekl, že literární patologie může být někdy dočasně úspěšná. Tak jako móda. Tak jako kýč.
O autorovi| ALEXANDER TOMSKÝ, publicista
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
Proč měl takový světový úspěch? V 70. letech ve Francii potřebovala z revolučního nadšení vystřízlivět celá ambiciózní generace.
O autorovi| Alexander Tomský, publicista
