Reformní Bílá kniha terciárního vzdělávání uloží vysokým školám protikladné politickoekonomické zadání – zmasovění a úzkou specializaci. Od vysokých škol se očekává, že uspokojí potřeby pracovního trhu, rozšíří studijní nabídku, otevřou se poptávce uchazečů a přitom nesleví z nároků a svobod. Ne vždy je zřejmé, který z obou tlaků (na masovost či specializaci) je objektivním trendem, respektive účelovým, politickým kalkulem. Sociologové Keller a Tvrdý dokonce podezírají politiky, že předepisují vzdělání jako lék proti závislosti na sociálním státu. Proškolenější obyvatelstvo totiž nebývá na podpoře.
Vzdělání ztrácí výlučnost a stává se normou. Mění se z možnosti v povinnost, je přístupnější a přízemnější. Vysoká škola už není chrámem pro privilegované ani osobním výtahem do střední vrstvy, nýbrž pojištěním před sociálními riziky. Současně vyvracejí na první pohled přesvědčivou iluzi, že čím vzdělanější obyvatelstvo, tím konkurenceschopnější ekonomika, podnikavější a blahobytnější společnost.
Sociologové nešetří skepsí při líčení vedlejších důsledků masové vzdělanosti. Vyvážit demokratický a elitářský prvek (masifikaci a specializaci) se prý nepodaří. Výsledkem bude „dvourychlostní společnost vzdělání“. Dokořán otevřené dveře vzdělanostního výtahu nezvýší zároveň jeho nosnost. Přeplněná zdviž vyvrhne přebytečné pasažéry už v mezipatře a do nejvyšších pater vyveze jen nejnadanější.
Prohloubí se rozdíly v rentabilitě oborů. Menšinové disciplíny si ještě pohorší, jak na straně poptávky, tak nabídky. Zatímco technicky vzdělaná inteligence si s šéfy firem a manažery sítí rozumí, humanitní vzdělanci vypadají jako neproduktivní mudrlanti.
Moderní odluka exaktního, instrumentálního poznání od duchovní složky života ještě neskončila, čteme v podtextu Bílé knihy. Přezírání nemateriálních hodnot ostatně čiší z politiky i showbyznysu, které ruku v ruce válcují zdejší veřejná území. Ke „vzdělané společnosti“ jako nejvyššímu stádiu postkapitalismu dojdeme marketizací vzdělávání, plánují reformátoři se zápalem vpravdě leninským a ordinují podvyživenému školství neoliberální kůru. Netakticky vyhrocují ekonomickou debatu proti akademické argumentaci. Akademická opozice se nenechala krácením rozpočtu a bohorovností reformátorů vyprovokovat k pochodu ulicemi a hájí kulturní poslání univerzity z kateder. Ministr radí, aby se se změnami smířila.
Stále více lidí touží zvýšit své šance na výnosnější uplatnění a pojistit se vysokoškolským diplomem před riziky. Také plánovači EU soudí, že více než polovina občanů dosáhne vyššího vzdělání. Zatímco společenské důsledky zmasovění jsou problematické, osobní motivace ke studiu je trvale vysoká. Podle výzkumů dokonce hodnotově seberealizační pohnutky převažují nad motivy pragmatickými. Jedno zda jde o strategii vynucenou či nevynucenou, růst třídy vzdělané práce už nezastaví ani zvednuté obočí profesora Klause.
Máme důvod k znepokojení, nebo jde o nová pojmenování starých procesů, jimiž procházejí vyspělé společnosti? Tak či tak, zlidovění a komercializaci vzdělávání nelze předem diskvalifikovat lacinými levo-pravými nálepkami.
Nová tripartita: student, škola, zaměstnavatel Cílem připravované reformy je mimo jiné snížit výběrovost školského systému. Plán rozšířit úzký vchod ze střední na vysokou školu jde vstříc veřejné poptávce. Děkan Stehlík to přirovnal k otevření římských bran, které skončí zpustošením věčného města barbary. Za ty si dosaďme zástupy průměrných uchazečů a představitele komerčního a veřejného sektoru ve správních radách škol.
O studium se opravdu neuchází jen ryzí milovníci moudrosti, prosazuje se i pragmatičtější „komunikátorská“ kultura vzdělávání. Vysoká škola ztrácí monopol na „produkci“ znalostí, partikulární pravdy se prosazují na úkor univerzálních, zkušenost nabytá na pracovišti se hlásí o akademické uznání. Škola bude dál dodávat know-how, metodologii a kritéria hodnocení a vydávat certifikáty. Nechce-li poklesnout v komerční služebnu, musí se postarat o přidanou hodnotu, kultivovat studijní návyky.
Diferencuje se poptávka i nabídka a politická objednávka masového vzdělávání odráží přání většiny. Vysoká škola musí vyjít vstříc, nikoliv ale na úkor uvedení posluchačů do „širších souvislostí, hlubších znalostí příčin a metodiky jejich hledání“, stojí v prohlášení z konference Karlovy univerzity. Pro novou syntézu, porozumění souvislostem a rozvoj obecných schopností zůstává vysoká škola nejlépe vybavenou laboratoří.
Loňská schůzka evropských ministrů školství připomněla čtvero poslání vysokých škol – vedle rozvoje vědomostního a inovačního potenciálu mají připravit absolventy na profesní kariéru a občanství v demokratické společnosti. Příliš úkolů pro jednu školu. Osvědčeným řešením je dělba práce mezi školami univerzitního a neuniverzitního typu. Ve vyspělých zemích se o vyšší vzdělávání dělí špičkové univerzity přitahující vybranou klientelu se školami pro ty, kteří se spokojí s bakalářským titulem.
S otevíráním bran se proměňuje smysl a způsob vyučování, jakož i vztah studentů a školy. Diplom je spíš než dokladem o produktivním vědění vizitkou vytrvalosti, kázně a kompetentnosti absolventa. Přizpůsobila se vysokoškolská didaktika. Pedagog sestoupil z katedry a začal své svěřence rozlišovat podle tváře. Rubem masového vzdělávání je jeho individualizace. Student je ohniskem, vše se podřizuje jeho potřebám. Odborníci doporučují navázat s ním partnerský, klientský vztah.
V diverzifikovaném, prostupném systému nesnižuje více přijatých uchazečů automaticky kvalitu studia. Profesně zaměřené vysoké školy a polytechniky mají jiná zadání a měřítka kvality než univerzitní sektor. Řečeno „výrobní“ hantýrkou – vzdělávací průmysl nesmí dopustit automatizaci, natož robotizaci masové produkce absolventů.
Proměny vysokoškolského systému V Evropě je akademický monolit nahrazován propustnějším strukturovaným studiem teprve od 90. let. To se osvědčuje i u nás. Největší tlačenice je přirozeně na odborném bakalářském stupni, v magisterských a doktorských patrech si zjednává pořádek vnitřní selekce na fakultách. Odpovědné školy nepromují budoucí nezaměstnané. Spokojení studenti menších škol, kteří absolvují jako bakaláři, nejsou zmetky z „továren na vzdělání“, nýbrž zaměstnavateli vyhledávaní specialisté.
Ve světě se nestydí, že odkládají zaměstnanost velkého procenta mladých lidí. Vysoká škola je vybavuje obecnými dovednostmi a zvyšuje jejich pracovní samostatnost. Cesta od elitního k masovému modelu povede ještě dál; formální vzdělání se protne s pracovním procesem, škola s pracovištěm. Přesto nic nebrání, aby „moudrost Říma dál civilizovala barbarský svět“. Nezávislé univerzitní osobnosti budou nadále požívat úcty veřejnosti. Ani špičková pracoviště na otvírání bran nedoplatí; stačí porovnat žebříčky prestižních světových univerzit s podílem populace s vyšším vzděláním. Nevyrůstají z prázdna, nýbrž z podhoubí profesně založeného masového školství. Nazývat ho secondhandem je matením pojmů, jež hrozí – místo oddělení rozumných návrhů od tendenčních klišé – svést diskusi nad reformou do pasti předsudků.
***
Otevřené dveře vzdělanostního výtahu nezvýší zároveň jeho nosnost
PhDr. Karel Helman, Ph. D.
Autor vystudoval filosofickou fakultu, obor angličtina. Mimo jiné se zabývá současnou americkou literaturou. Od roku 2001 působí na Soukromé vysoké škole ekonomických studií v Praze 8. Od roku 2003 je vedoucím katedry jazyků a společenských věd tamtéž. Problematice vysokých škol se věnuje již řadu let a příležitostně na toto téma publikuje.
