Akrobatická lyžařka, která si v půlce ledna přetrhla křížový vaz, se probojovala až do finále boulařské soutěže. V něm se jí nepovedl dopad při druhém skoku a skončila šestnáctá.
V cílu uběhlo pár minut, zklamání přebolelo a Sudová se znovu smála. I když se na medailové pozice dívala z odstupu, cítila zadostiučinění, že se dokázala vyrovnat s extrémně nepříznivými okolnostmi. „Někteří lidi si mysleli, že se sem jedu jen podívat. Snad jsem jim dokázala, že to nebyla pravda,“ vyprávěla novinářům v akrobatickém areálu v Cypress Mountain.
Na třetí olympiádě zaznamenala lepší umístění než před osmi lety v Salt Lake City, kde skončila osmnáctá, před čtyřmi lety v Turíně byla na šesté příčce k medaili nejblíž. Za čtyři roky to zkusí znovu. „Do Soči vydržím určitě. Jestliže mi to dovolí tělo, tak hlava určitě také.“ Na letošní závod se ale musela dívat podle jiných měřítek. Vyhráno měla už po kvalifikaci, z níž postoupila mezi dvacítku nejlepších z dvanáctého místa. „To byla velká úleva,“ prohlásil její trenér Richard Herod.
Čeká ji operace a léčba Po lednovém zranění to chvíli vypadalo, že o olympiádu jeho svěřenkyně úplně přijde. Speciální ortéza i obstřiky jí pomohly postavit se na start. Po vydařené kvalifikaci už úplně pustila z hlavy myšlenky na předchozí peripetie s bolavým kolenem. „V kvalifikaci jsem se ještě musela držet.“
Přesto přišel jediný nepovedený moment. Na prvním můstku dokázala předvést svoji oblíbenou helikoptéru, na druhém nestačila narovnat včas překřížené lyže a dopad ustála s velkými obtížemi.
„Po tréninku tam zbyla udělaná díra, která se jen zašlapala. Měla jsem s tím počítat. Bohužel dopad vyšel na levou nohu, ta to neustála a hrábla jsem si,“ popisovala moment, který ji odsunul v pořadí. Bez chyby by si věřila na umístění v nejlepší desítce, jízdu mezi boulemi totiž zvládla technicky na jedničku. Na konci olympijského závodu mohla bilancovat za neplánovaně kratší sezonou. Po olympijském závodu pro Sudovou skončila „Už mě nic moc nečeká, jen operace a léčba.“
Odpočinek dokáže po vypjatých týdnech na druhou stranu ocenit. „Po sportovní stránce to nebyl můj nejtěžší měsíc v životě, po duševní možná jo. Nedala jsem si jediný den volna, pořád jsem musela něco dělat.“
Enormní byl také zájem médií o její příběh. Na titulních stránkách se objevovala tak často jako nikdy předtím. „Za měsíc se odehrálo to, co obvykle trvá půl roku,“ bilancovala po závodě, ve kterém byla z Češek i tak nejlepší. Do finále nepostoupila její sestra Šárka, ani Tereza Vaculíková.
