Pondělí 20. května 2024, svátek má Zbyšek
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Svaté obrázky z dějin Ruska

Česko

Film Ivan Hrozný (2009) ilustruje momentální stav i možnosti ruské mainstreamové kinematografie.

Může být i užitečným nástrojem pro vhled do stavu ruského ducha. Ne díky své pronikavosti, ale naopak inkohorenci.

Ruská tradice duchovního, transcendentního filmu je silná a hrdá. Snímky Andreje Tarkovského jsou zmiňovány jako nedostižná meta i filmaři stylově a tematicky úplně odlišnými (například autorkou formálně vynalézavých britských sociálních dramat Andreou Arnoldovou). Meditativní filmy Alexandra Sokurova zasahují publikum, jež je snese, podobně silně („Plakal jsem a plakal, od začátku do konce,“ napsal o jeho Matce a synovi Nick Cave). Návrat a Vyhnání Andreje Zvjaginceva sbíraly ceny na světových festivalech a jejich autor je označován za dalšího „nosiče pochodně“ filmů kladoucích extrémní nároky na diváka, jenž ale - vydržíli - může být odměněn zásahem do nejzazších hlubin duše.

Staré hodnoty nového Ruska V posledních letech se ale - možná v souvislosti s utužením politické moci - v Rusku objevují filmy „duchovní“ jiným způsobem. Jsou to snímky „státotvorné“, souznějící s ideologií nového Ruska, které v mnoha ohledech zas až tak nové není.

Zcela v duchu tradice samoděržaví udělalo z pravoslavné církve pilíř státní moci. Velkoryse ji podporuje a zároveň očekává služebnou podřízenost; druhá strana na tento obchod často přistoupí docela ráda. Tohle souznění státu a církve se projevuje i ve filmu, v drahých propagandistických freskách z dějin, jež ukazují obraz Ruska jako země krvavě zkoušené, zároveň ale nadané jakousi výjimečnou duchovní silou. Ruský lid může vypadat zuboženě a nevzdělaně, je ale nositelem duchovnosti v té nejčistší podobě. Kdo útočí na Rusko, útočí na Boha.

Spojení nacionalismu a účelově pojímané religiozity vyjadřuje třeba velkofilm 1612 z roku 2007, v němž z ruských lesů (plných borůvek a jednorožců) povstávají bohatýři, aby pod jemným duchovním vedením dobrotivého poustevníka vypráskali polské cizáky a vrátili zemi cara a světu řád. Podobný světonázor vyjadřuje místy až nechutně agresivní adaptace Gogolova Tarase Bulby (2009). Nakonec i v Michalkovově pokusu o válečnou epopej Unaveni sluncem 2 za Rusko bojují nejenom samopaly, ale i zázraky.

Snímek Ivan Hrozný (v zemi původu se promítal pod výstižnějším názvem Car) režiséra Pavla Lungina - který v Česku právě vychází na DVD - má s tou nepokrytě režimní kinematografií něco společného, úplně se ale na té vlně nenese. Předpremiéru měl ve Státní dumě. Nacionalistickými činiteli a historiky byl ale také kritizován: „Strašná parodie na Rusko“.

A těm slovům není důvod se moc divit. Rusko je v Lunginově filmu ukázáno jako země zachvácená z centra přicházejícím šílenstvím. Ivan Hrozný je přitom „otec zakladatel“ novověkého ruského státu. Navzdory přízvisku není v Rusku zdaleka vnímán jako postava výhradně záporná. Způsob, jímž Lungin ukazuje carova protihráče - metropolitu pravoslavné církve Filipa (Oleg Jankovskij) - je ovšem pietní stylem, který odpovídá novodobým „svatým filmovým obrázkům“ z ruských dějin. Filip je ztělesněná moudrost a dobrota, vykreslená způsobem vhodným pro vzdělávání „širokých mas“.

A nakonec ani ty masy se Lunginovým filmem nemusí cítit být dotčeny. I v něm je totiž ruský lid jistým způsobem ztotožněn s Bohem. Je ukázán jako trpící, ale napojený přímo na pramen, je v něm skryta síla ducha v čisté podobě.

Těžko si představit doslovnější ilustraci, než jakou nabízí scéna, v níž bezejmenná sirota, jež tu vnitřní sílu ruských lidí ve filmu reprezentuje, pustí po vodě posvátnou ikonu - a ta ťuknutím zboří most, přes nějž útočí polští uchvatitelé. Lid je také nejvyšším arbitrem, ve finále Lunginova snímku se z vox populi skutečně stává vox dei. Rusko je zobrazeno jako posvátné i strašné, přičemž posvátnost je trvalá, strašnost jen příležitostná - podle toho, jak je na tom momentálně vládnoucí autokrat s duševním zdravím. A princip samoděržaví film nijak nenapadá, nakonec i jeho režisér v rozhovorech pro média mluví o vládě silné ruky jako té jediné vhodné pro Rusko - ruský člověk podle něj není schopen přijmout sebeomezení, které je podmínkou fungování demokracie.

Inkoherenci myšlenkové odpovídá i roztříštěnost samotného filmu. Výroba stála v přepočtu 15 milionů dolarů; to je i na ruské poměry hodně a ty peníze jsou na snímku vidět. Kostýmy i výprava jsou velkorysé a působivé. Film natáčel americký kameraman Tom Stern (stabilní spolupracovník Clinta Eastwooda), který do obrazu dostal pro něj charakteristické hluboké stíny.

Dvě tváře víry Struktura filmu je epizodická. Ve čtyřech kapitolách ukazuje proměnu vztahu cara Ivana (Pjotr Mamonov) a metropolity Filipa. Oba jsou to muži, pro jejichž život je určující víra. Začátek filmu ukazuje cara jako člověka postiženého šílenstvím, které se dál už jenom prohlubuje. Věří v brzký příchod konce světa a koná na něj různé praktické přípravy. Zároveň je ale stále silněji přesvědčen o vlastním božském poslání. Je rozhodnutý jaksi kompenzovat boží milosrdenství tím, že skutečným i domnělým zrádcům a přestupníkům pořádně zasolí, než je pošle na onen svět.

Jak roste carova paranoia, přestupníků přibývá, a zasolit všem by carovi věrní, kteří projíždějí krajem s psími hlavami uvázanými na sedlech, nemuseli stíhat. V děsivě groteskní scéně tak jeden z nich navrhne mechanizaci mučení, které je navíc spojí s lidovou zábavou, a vznikne disneyland tortury.

V podání Pjotra Mamonova je Ivan do sebe obrácený blouznivec, podobný spíš hrůzné figuře z Repinova obrazu než Nikolajovi Čerkasovovi ze slavného Ejzenštejnova filmu. Je to pojetí někdy působivé, jindy ale spíš jen efektní, mělké. Celou postavu působivě shrnuje jeden moment z úvodu filmu. Car se modlí a čte Apokalypsu v temné cele - s vytřeštěnýma očima, pohublými rysy a zkaženými zuby (ve srovnání s hollywoodskou produkcí pěstuje Lungin, řekněme, dentální realismus až naturalismus) - a vypadá jako extatický, poblouzněný trhan.

V jednom záběru ho pak kamera sleduje v chodbách paláce, jak jej ruce sloužících za chůze oblékají do těžkých rouch a vkládají mu do rukou odznaky moci. A když se Ivan zastaví, vidíme proměnu bědujícího zoufalce v imperátora. Pjotr Mamonov je schopen propůjčit postavě cara určitou intenzitu.

Je to také docela zajímavý člověk, na přelomu v 80. a 90. letech byl frontmanem tehdy známé undergroundové skupiny Zvuki Mu (její první desku produkoval Brian Eno). Lungin ho poprvé obsadil do svého pozoruhodného snímku Taxi Blues (1990). O šestnáct let později Mamonov hrál hlavní roli v hitu Ostrov, který v Rusku dosáhl obrovského úspěchu a promítal se na mnoha festivalech. Jeho hlavním hrdinou je mnich, který se v zastrčeném klášteře v dobách komunismu snaží odčinit vinu z dob války a stane se z něj lidem uctívaný léčitel a vymítač. Mamonovův pohled je stejně jurodivý, když hraje mnicha Anatolije i vražednou mánií stiženého cara, jen věci jsou v těch očích pokaždé napsány jiné, v obou případech se v nich však člověku chce číst.

Jeho výkon ale Lunginův film nezachrání, na to je ten snímek příliš roztěkaný. Na jeden okamžik, v němž dosahuje zničující síly (zobrazení familiárního vztahu mučitele a mučených, kteří jsou oslovování tichým hlasem a zdrobnělinami), jich připadá několik nevěrohodných, zbytečně „výchovných“. Svaté filmové obrázky Některé vedlejší postavy působí jak z prstu vycucané symboly (zmíněná holčička), jiné jako křečovité karikatury - carevna střídá záchvaty násilného vzteku s uřvaným orgiastickým nadšením, přičemž jedno od druhého lze těžko rozeznat. Carův šašek -našeptavač vříská o konci světa a koulí u toho očima vskutku apokalypticky. Proti tomu stojí svět sošných a stoických mnichů s moudrýma očima, vykreslených ale dost bezduše. V Ivanovi Hrozném se střídá horor, pohádka, prvňáčkovská dějeprava, přičemž jedno druhé většinou vyruší.

Hrůzu osamění a paranoie i ticho modlitby ve filmu nahrazují krvácející údy mučených a oblaka dýmu z kadidelnic. ze kterých se - kvůli nepřítomnosti hlubší myšlenky či prožitku - stává jakési náhražkové, okázale traktované téma. Obrazy zešílevších dějin autor kombinuje s prvoplánovými tezemi. V podtextu Lunginova filmu je možné číst nijak novou tezi, podle níž je šílenství ruské historie rubem inherentního mesiášského poslání. Nacionalističtí kritici se bouřili zbytečně - Lunginův Ivan Hrozný jejich světu není zas tak moc vzdálený.

Film týdne

Ivan Hrozný Režie: Pavel Lungin Rusko 2009 Na DVD vydal H. C. E.

***

Hrůzu osamění a paranoii i ticho modlitby v Lunginově nákladném velkofilmu nahrazují krvácející údy mučených a oblaka dýmu z kadidelnic

O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL redaktor LN

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!