Úterý 25. června 2024, svátek má Ivan
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Světlo prozradí depresi

Česko

Infračervené záření může v mozku odhalit schizofrenii, depresi a bipolární poruchu

Zajímavou a překvapivě jednoduchou metodu diagnózy duševních poruch vyvinuli japonští vědci a hned ji začali nabízet pacientům. Jiní experti ale varují, že její uvedení do praxe je předčasné.

Na několik měsíců máme plno a další lidi musíme odmítat, hlásí osm japonských nemocnic. Už druhým rokem nabízejí, že zájemcům za 160 dolarů „posvítí“ do mozku a zjistí, zda netrpí některou ze tří psychiatrických poruch: depresí, bipolární poruchou nebo schizofrenií. O kontroverzní metodě nedávno informovala reportáž v časopise Nature.

Princip je jednoduchý: odborníci pacientům nasadí přilbu, která připomíná koupací čepici se spoustou kabelů. Přilba je opatřena sedmnácti lampičkami a šestnácti senzory. Lampičky prosvítí zhruba dva až tři centimetry vnější vrstvy mozkové kůry blízkým infračerveným zářením a detektory zaznamenají, jak se paprsky vrátí zpátky. Vtip je v tom, že tento druh záření se nejlépe rozptyluje na molekulách hemoglobinu. Umožňuje tak změřit průtok krve ve vybraných vnějších částech mozku.

„Naše metoda může diagnostikovat zmíněné psychické poruchy stejně přesně, jako rentgen odhalí zápal plic nebo EEG selhávání srdce,“ tvrdí autor metody Masato Fukuda z Univerzitní nemocnice prefektury Gunma v Maebaši.

Už dřívější výzkumy pomocí zobrazovacích technik, jako je funkční magnetická rezonance nebo pozitronová tomografie, zjistily, že u zdravých lidí a osob se zmíněnými poruchami se některé části mozku prokrvují odlišným způsobem. Fukuda je přesvědčen, že může blízkým infračerveným zářením sledovat prokrvení vybraných částí mozku a podle toho spolehlivě určit diagnózu.

Lékaři dávají během vyšetření pacientům jednoduchý úkol. Ukazují jim dvě písmena (resp. japonské znaky) a oni mají jmenovat slova, která jimi začínají. U toho jim minutu a půl sledují mozek infračerveným zářením. Během předchozího výzkumu zkoušeli vědci dávat pacientům také motorickou úlohu – měli se palcem střídavě dotýkat ostatních prstů tak rychle, jak jen dovedou. Tam se ale výrazné rozdíly ve zkoumaných částech mozku neprojevily.

Lékaři sledují především dvě oblasti mozkové kůry. „První z nich je prefrontální kůra, kterou mají primáti a především člověk výrazně vyvinutou. Tato oblast souvisí s naší vůlí a osobností – je to ta část, která se při lobotomii odděluje od zbytku mozku. To pak z vás udělá jedince bez vlastní vůle. Druhá oblast je spánkový lalok, jehož část je ale obrácená k temennímu laloku, takže ho lze pomocí této metody zkoumat jen omezeně,“ vysvětluje profesor Pavel Mareš, neurofyziolog z Fyziologického ústavu AV ČR v Praze. V hlubších strukturách spánkového laloku se nacházejí staré korové struktury, které souvisejí s motivací a emocemi, a tudíž nepochybně i s těmito psychickými poruchami. Během úkolu se začnou sledované části mozkové kůry víc prokrvovat. U lidí s depresí je prokrvení menší, u lidí s bipolární poruchou naopak větší a u schizofreniků dochází zhruba po minutě a půl ke znatelnému poklesu a opětovnému nárůstu aktivity.

Rychle, ale méně přesně Dnes psychiatři diagnostikují tato onemocnění především na základě pohovorů a dotazníků. Fukuda připomíná americké studie, podle nichž je až 70 procent pacientů s bipolární poruchou špatně diagnostikováno. Jsou léčeni jako pacienti s depresí, přitom v jejich případě mohou antidepresiva nadělat víc škody než užitku. „Je to logické, v manické fázi tito pacienti k doktorovi nepůjdou, protože žádný problém nepociťují. Přijdou k němu nebo jsou k němu dovedeni až v depresivní fázi a doktor bez dalších údajů nemá moc velkou šanci zjistit, že se nejedná o čistou depresi,“ konstatuje Pavel Mareš.

Proto by spolehlivá metoda pro rozlišení obou chorob byla velice užitečná. Oproti magnetické rezonanci má vyšetření pomocí infračerveného světla několik zásadních výhod: je finančně i technicky dostupnější, pacient si jen nasadí přilbu – nemusí ležet v hlučném klaustrofobním tunelu, který v některých lidech může vzbuzovat úzkost, takže se pro psychiatrická vyšetření příliš nehodí. Infračervené světlo má také lepší časové rozlišení, zaznamenává průtok v řádu desetin sekundy (zatímco magnetická rezonance je zpravidla při nejlepším o řád pomalejší) a lépe se hodí pro opakovaná vyšetření. Má ovšem horší prostorové rozlišení, takže lze jen hrubě odhadovat, které části mozkové kůry se skutečně aktivují. A především nedohlédne dál než zmíněné dva až tři centimetry pod povrch. Některé nemocnice navíc používají zjednodušenou verzi zařízení, které má méně lampiček a senzorů.

Podle Fukudy to pro diagnostiku bohatě stačí. Je ovšem otázka, zda je metoda připravena k tomu, aby se využívala v běžné klinické praxi, jak se to už děje v Japonsku. Blízké infračervené záření pro sledování mozkové aktivity sice používají i jinde, například v Německu na Univerzitě v Tübingenu, ale výhradně k výzkumným účelům. „Neproběhly dostatečně velké klinické studie, takže uvedení do praxe je předčasné,“ podotýká Pavel Mareš. Podobné hlasy zaznívají také v časopise Nature. Dosavadní studie, z nichž pocházejí zprůměrované grafy průtoku krve, typické pro jednotlivé poruchy, proběhly na velmi malém vzorku pacientů – v jednotlivých skupinách bylo 10 až 16 osob. Navíc se tito pacienti léčí různými medikamenty, což může výsledky výrazně ovlivňovat. Data, na kterých je dnes diagnostika založená, tudíž nejsou dostatečně reprezentativní.

Fukuda slibuje, že provede klinickou studii, do níž zahrne nejméně 500 pacientů. „Ideální by bylo, kdyby bylo možné vyšetřit pacienty ve chvíli, kdy je jim udělána diagnóza klasickým způsobem, ale ještě není nasazena léčba. Je ale jasné, že takoví pacienti se shánějí těžko, protože každý lékař zpravidla hned nasadí terapii,“ říká profesor Pavel Mareš.

Pro ilustraci připomíná, jak měl jeho kolega profesor Antonín Zouhar v 80. letech v celém Jihomoravském kraji podchycené všechny nové dětské pacienty s epilepsií: „Jakmile k pediatrovi, obecnému praktikovi nebo neurologovi přišlo dítě, které mělo epileptický záchvat, nenasazovali terapii, ale posadili dítě do sanitky a poslali ho na kliniku dětské neurologie do Brna, kde ho důkladně vyšetřili a pak teprve nasadili terapii. Tím se zvětšila šance, že bude léčen nejlepším možným způsobem, protože ho vyšetřili specialisté, a nikoliv pediatr, který vidí epilepsii třeba jen dvakrát do měsíce,“ vzpomíná Pavel Mareš. Jedním dechem ale dodává, že se tento systém zhroutil, jakmile se objevily soukromé lékařské praxe.

Přesto by se podle jeho slov měl Fukuda pokusit sehnat co nejvíc takovýchto pacientů, aby byly klinické zkoušky průkazné. Je například otázka, zda se křivka průtoku krve u lidí s bipolární poruchou bude opravdu lišit od lidí s depresí, pokud budou měřeni v depresivní fázi. Nelze vyloučit, že v těchto případech bude docházet k podobným záměnám jako u tradičního způsobu určování diagnózy.

Omluvenka do práce Jak je vůbec možné, že v Japonsku metoda získala povolení pro klinické využití už nyní? Tamní ministerstvo zdravotnictví vyhlásilo v roce 2005 grantový program na podporu progresivních biomedicínských technologií. V rámci tohoto programu bylo vyšetření blízkým infračerveným zářením vyhodnoceno jako rychlá, účinná a bezpečná pomocná technika pro psychiatrická vyšetření. Definici pomocné metody si ovšem japonské nemocnice vyložily po svém. Dnes ji nabízejí jako samostatné vyšetření – jediným úskalím je to, že ji neproplácejí zdravotní pojišťovny, právě kvůli tomu, že neproběhly klinické zkoušky. Podle vlny zájmu se ale zdá, že to japonské veřejnosti příliš nevadí.

Podle Fukudy je pro pacienty velkou motivací to, že dostanou písemné potvrzení o své diagnóze, které mohou využít třeba jako omluvenku do práce. „Nemůžeme to posuzovat z evropského pohledu. Pro Japonce je největší hanbou být bez práce, takže jim nesmírně pomůže, když mají někde zjištěno, že je opravdu důvod, proč nemůžou práci vykonávat,“ upozorňuje Pavel Mareš. Je ovšem otázka, do jaké míry se dnes dá právě na tento způsob vyšetření spolehnout.

Autor: