Čtvrtek 23. května 2024, svátek má Vladimír
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Světlo zpožděné o čtyři století

Česko

Vědci pozorují odlesk záření supernovy, která změnila vývoj astronomie

Díky světelné ozvěně astronomové s jistotou určili, jaký typ supernovy v šestnáctém století pozoroval Tycho Brahe.

Na začátku listopadu roku 1572 se na obloze odehrálo neobvyklé divadlo. V souhvězdí Kasiopea se náhle objevila jasná hvězda. Její záře byla tak silná, že byla spolu s Venuší nejjasnějším objektem na obloze. Přestože postupně její jas klesal, byla prostým okem viditelná ještě dva roky.

Dnes víme, že šlo o záblesk supernovy, ovšem pro astronomy začátku novověku bylo objevení nové hvězdy téměř zázračné. Není divu, tak jasných supernov se za celou historickou éru objevilo méně než deset.

Dnes je supernova z roku 1572 spojována především s dánským astronomem Tychonem Brahe. Nebyl sice první, kdo jev objevil, po dlouhodobém pozorování správně určil jeho místo ve vesmíru. Dospěl k závěru, že nemůže jít ani o meteorit, ani o kometu, nýbrž o nově zrozenou hvězdu - stella nova. V tom se sice mýlil, neboť nepozoroval zrod, nýbrž zánik hvězdy, ovšem podstatnější bylo jeho zjištění, že paralaxa „novy“ je velmi malá. Tím prokázal, že je od nás nesmírně vzdálená, rozhodně mnohem dál než Měsíc.

Podle aristotelovské kosmologie tedy hvězda patří do supralunární sféry. Ta ale podle stále uznávaných starověkých autorit má být neměnná. Objev nového objektu v této sféře tradiční představou otřásl a otevřel cestu k lepšímu pochopení vesmíru.

Keplerova supernova, dnes označovaná jako SN 1572, je od nás vzdálena 7500 světelných let. Vědci vybavení pokročilou technikou našli původce dávné záře, respektive její pozůstatek. Je jím bílý trpaslík, od nějž se stále rychlostí 9000km/s vzdaluje plynná obálka. Vlastní záblesk supernovy ale moderní astronomové o čtyři století zmeškali.

Ve včerejším čísle časopisu Nature však tým vedený Oliverem Krausem z Institutu Maxe Plancka oznámil, že paprsky, které při výbuchu supernovy vznikly, zachytil a analyzoval. „V podstatě jsme využili meziplanetární prach jako svého druhu zrcadlo,“ říká Krause.

Brahe a jeho současníci pozorovali světlo, které k Zemi dorazilo nejkratší cestou. Ovšem při explozi supernovy fotony vyrazí do všech směrů. Meziplanetární prach může část tohoto světla odrazit směrem k nám a dává astronomům šanci na reparát. Krauseův tým není první, kdo „světelnou ozvěnu“ využil. Jejich přínosem je, že metodu dokázali aplikovat na dosud nejstarší supernovu naší galaxie. Nešlo o snadný úkol. Světlo, které pozorovali, bylo dvacet miliardkrát slabší než záře, která okouzlila renesanční astronomy. Díky obřímu, více než osmimetrovému teleskopu umístěnému v observatoři na havajské hoře Mauna Kea vědci ve spektrálních čarách detekovali stopy křemíku, síry a železa. Přečtení tohoto „podpisu“ umožnilo s jistotou potvrdit, že Tychonova supernova patří k typu Ia. Jde o soustavu, kde bílý trpaslík „krade“ materiál svého souseda, a zvětšuje tak svou hmotnost. Když překročí tzv. Chandrasekharovu mez, dojde k výbuchu. Díky tomu, že se při explozi uvolní vždy zhruba stejné množství energie, slouží supernovy tohoto typu jako etalon vzdálenosti.

***

Světelná ozvěna v akci

Záhada supernovy z roku 1572 byla vyřešena díky světlu, které odrazil oblak mezihvězdného prachu. Fotony uvolněné při výbuchu doputovaly oklikou k Zemi čtyři sta let poté, co „zrod hvězdy“ pozoroval Tycho Brahe.

Tycho Brahe (1546-1601) popsal neobvyklý objekt, který se náhle objevil na obloze, ve spisu De nova stella (O nové hvězdě). Objev „nové hvězdy“ ho přiměl k práci na katalogu všech stálic. Jeho cílem bylo, aby žádný nově zrozený objekt neunikl pozornosti astronomů.

Optická ozvěna SN 1572. Snímky jsou pořízené s odstupem dvaceti dvou dnů. Fotografie se exponovaly v prvním případě 20 minut, v druhém 12 minut.

Autor: