Radek Baborák se rok po ukončení svého angažmá v Berlínské filharmonii stal hostem sezon hned několika českých orchestrů. A zatím se opravdu nemusí bát, že by se okoukal – i když hraje neznámé Hindemithovo dílo, je magnetem koncertu a přízvisko nejlepšího světového hornisty má právem. Intonovat čistě na lesní roh v pomalém i rychlém tempu, měnit dynamiku a plynule proměňovat ostřejší a tlumenější barevné rejstříky, to se vždycky stoprocentně nepodaří ani velmi dobrým hornistům. Baborákova virtuozita je vzácná už tím, že všechno zní tak, jako by to vůbec nebyl problém. Sympatické ovšem je, že vždy respektuje styl a nepředvádí nástrojovou exhibici – i bez ní je ale jeho hra prostě strhující. Vystoupení, které vysílá ČRo 3 Vltava ze záznamu 14. února, mělo po ovacích dirigenta, hráčů i publika dva přídavky. Nejprve spolu s orchestrem zopakovali druhou větu Hindemithova koncertu a pak Baborák zahrál koncertní miniaturu, ve které s pověstnou lehkostí předvedl celou sérii barevných a dynamických rejstříků lesního rohu. Dodejme, že mnohem slavnější Koncert pro lesní roh č. 1 Es dur Richarda Strausse provede Radek Baborák zítra a pozítří ve Smetanově síni Obecního domu.
Pražská komorní filharmonie dále zahrála s Jiřím Bělohlávkem Beethovenovu symfonii, v krátké době podruhé – v prosinci Eroicu a teď Osudovou. Pro obě slavné hrdinské symfonie dovedl dirigent najít optimální barvu, temnější a zastřenější, než jakou si žádají Haydn nebo Mozart. Jeho pojetí je strohé, ale velmi pečlivě vystavěné. Nemá romantizující vnitřní tah, ale přesvědčí dynamickými kontrasty, precizností a promyšlenou gradací. Ohlas byl spontánní a srdečný. Málokterý soubor může dnes v Praze říci, že má tak stálé, věrné a znalé abonentní publikum, kde nechybí posluchači všech generací. Pro dnešní svět, kde se stále častěji víc než na hudbu sází na marketing, je to myslím důležitá informace.
O autorovi| JINDŘICH BÁLEK, Autor je redaktor Českého rozhlasu
