Čtvrtek 9. prosince 2021, svátek má Vratislav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Svišťouni Olgy Karlíkové

Česko

Hned dvě výstavy představují osobnost umělkyně, jejíž jedinečné dílo není dodnes popsáno tak, jak by mělo. Z tvorby Olgy Karlíkové (1923–2004) jsou neznámější záznamy ptačího zpěvu.

Vlastně se přesně hodí na současnou hudební scénu: i když jsou z „analogové“ éry.

Ne že by se o Olze Karlíkové (1923–2004) u nás nevědělo: ale dvojice pražských výstav ji nyní představuje v šíři a soustředěně. Mohl by to být přelomový moment pro autorku, jejíž souputníci a kolegové Václav Boštík, Karel Malich či Adriena Šimotová byli publiku dosud představeni důkladněji.

„Ta, která zakreslovala zpěv ptáků“: to je asi nejčastější povědomí o výtvarnici, jejíž dílo je mnohem širší. V Topičově salonu byla tento týden otevřena výstava Prostor pro světlo a řeč přírody. Představuje malby, často vystavené vůbec poprvé. V pondělí pak Václav Cílek zahájí v galerii Školská 28 komplementární výstavu kreseb a tisků Svišťouni, žáby a skřivani. Tady by měly znít i nahrávky, které Olga Karlíková v přírodě pořizovala.

Hnízda, hry a samota Zbývá toho od ní vystavit tolik! Od poválečných návrhů textilních vzorů pro ÚBOK po kreslené partitury Bachových či Janáčkových skladeb. Ale než bude hotova první monografie Karlíkové (pracuje na ní teoretička Mirka Hlaváčková), jsou tu současné výstavy.

Základna Olgy Karlíkové byla v Deštném: když tu uprostřed šedesátých let začala naslouchat zpěvu ptáků, pro její současníky to často vypadalo jako soukromá záliba. Ale pro ni to byla logická součást cesty. Když počátkem šedesátých let přijel do Prahy John Cage s Robertem Rauschenbergem, Karlíková už dílo americké přelomové generace znala. Chodila na koncerty free jazzu: všechny tyhle formy s její tvorbou volně souvisí.

Studovala za války na grafické škole Officina Pragensis, po válce na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Patřila ke skupině UB 12 (UB jako spolek Umělecká beseda), spolu s Václavem Boštíkem či Adrienou Šimotovou: mezi jejím a jejich dílem lze nepochybně hledat souvislosti.

Byla blízko různým českým proudům, v šedesátých letech informelu, zároveň byla na scéně především solitérkou. V šedesátých letech našla své zásadní téma: zachycovala zvuky a tóny přírody, ale i pohyb světel, stínů: detaily slyšitelné a viditelné jí splývaly v jediný materiál. V té době byl obrat k záznamům přírodních dějů nesnadno čitelným gestem. Zdánlivě z něj čišela apolitičnost, až únikovost: ale soustředění na přirozený svět, odklon k čemusi skutečnému, bylo přece nepochybnou reakcí na dobovou atmosféru.

Když Karlíková podepsala Chartu 77, byl to další, tentokrát politický filtr, který ji izoloval od velkých galerií a držel v pozici solitérky. Přesto nacházela souputníky snad ve všech generacích: od Miloše Šejna a Milana Maura až k Františku Skálovi. V devadesátých letech byla (nedlouho) členkou poroty Ceny Jindřicha Chalupeckého: podílela se mj. na udělení ceny Petru Niklovi. „Niklovská“ Hnízda her, velká interaktivní výstava v Rudolfinu, byla vřelým zážitkem jejích pozdních let, který ji ujistil, že množství mladých autorů myslí na podobné věci jako ona.

Skřivan na první pohled Karlíková má v umění řadu dobrodružných příbuzných. Olivier Messiaen zapisoval ptačí hlasy po celý život: z jeho tříhodinového cyklu Katalog ptáků se stalo kultovní dílo, jež se sovětský klavírista, který měl k notám přístup jen na krátký čas, neváhal naučit nazpaměť. Skladatele Václava Hálka, který po léta „naslouchal houbám“ a portrétoval je hudebními miniaturami, zachytil Karel Vachek ve svém filmu Co dělat?. Olga Karlíková sledovala přírodovědné dokumenty: producent ČT Petr Zvoníček jí na její přání poskytl film se zpěvem velryb keporkaků, zachytila je na sklonku života do kreseb.

Je docela pravděpodobné, že právě pro tento dokument natáčel zvuk v divoké přírodě elitní zvukař BBC a muzikant Chris Watson. Jeho „hudební“ alba, sestavená výhradně z terénních nahrávek, významně pomohla otisku přírody mezi posluchače současné nekomerční hudby. Karlíková aWatson si z pohledu času vlastně předali štafetu. A díky takovým, jako je Watson, se dnešní mladší publikum může obracet k velkolepým partiturám Karlíkové jako k něčemu, nač je naladěné a co si umí zařadit.

Každý „překlad“ zvuku do viditelného jazyka probíhá v kódu, který závisí na libovůli autora. Neexistují „nejsprávnější noty“: o tom vědí své dnešní tvůrčí elektronikové, když nechávají zobrazovat zvuk a mají na výběr stovky parametrů, podle nichž lze obraz řídit. A přece „ptačí písmo“ Karlíkové někdy až hmatatelně evokuje, jak to asi na místě znělo. Ty krátké zákruty cvrlikání, právě tak na hranici mezi jediným zohýbaným zvukem a několikatónovým motivem, se jí podařilo zapsat s nesmírnou empatií. Znáte-li její dílo blíž, dokážete po nějakém čase odečítat: poznáte, co je linduška, co skřivan a co svišťoun.

Podobně znaky pro žabí hlasy, tupější špalíky s rovným nástupem i koncem (typicky netečné „kva“), jsou kongeniální. Někdo někdy možná analýzou zjistí, že Karlíková se exaktně strefila do překvapivě velkého množství parametrů zvuku: dynamiky, nástupu tónu, melodického průběhu...

V rámech obrazů Olgy Karlíkové je naštosovaný čas: jak zvuky, tak oběh slunce tu na jediném místě vydávají svědectví o tom, co se dělo po určitou doby. Jsou to vždycky momenty vyhmátnuté z nekonečného koloběhu: nenápadným gestem vybraná reprezentativní chvíle. To je pro tenhle typ tvorby (která odráží příchylnost západního světa k zenu) docela důležité: autor se jakoby drží v pozadí a „jen“ zaznamenává. Ale když se podíváme pozorněji, ukáže se, že provedl jedinečná rozhodnutí, bez nichž by jeho výtvor nestál pevně na nohou.

Dějiny nemají fonotéku Thomas Alva Edison vynalezl fonograf v roce 1877: od té doby máme k dispozici zvuková svědectví o tom, jak co zní. Tisíciletá historie předtím nabízí pouze záznamy a komentáře prostřednictvím not, textových záznamů nebo obrazů. Je pozoruhodné, že na tato „tichá svědectví“ často poukazují a navazují dnešní autoři. Britský hudebník a filozof David Toop shromáždil pro svou performanci desítky obrazů vlámských mistrů, na kterých někdo naslouchá. Pauline Oliveros, autorka konceptu „deep listening“, hlubinného naslouchání, se letos stala první ženskou nositelkou prestižní newyorské univerzitní ceny Williama Schumana.

Pozorný poslech jako hlubší způsob vnímání světa se stal jedním ze silných současných témat: letos o něm vychází několik knih u angloamerických nakladatelů dobré pověsti.

Právě do tohoto mezinárodního kontextu Olga Karlíková logicky výtečně zapadá. Dnes už si publikum zvyklo na to, co v době vzniku bylo u Karlíkové těžší přečíst a přijmout: neevropské pojetí času, umělecké dílo jako záznam, obrat k přírodě a k světu bez člověka, zenová (a cageovská) neutralita, která nemusí být prosta krásy. Hudební scéna přijala s multimediální érou mnohem samozřejměji za svou i kreativitu, která od zvuku přesahuje k obrazu. Olga Karlíková je sice totálně „analogová“, ale i na ni se vztahuje milý paradox technicistního věku: pomohl nám pochopit i leccos z toho, co bylo před přístroji a co bude, až se rozloží na skládkách.

Uvidíme tedy, zda si svět objeví Olgu Karlíkovou, tak jako se zpožděním objevil kupříkladu Bělu Kolářovou. I kdyby se tak nestalo, my o souputnici velkých světových autorů víme už teď. Nakonec – svět nikdy nic nedluží dotyčným umělcům. Jejich obohacující potenciál dluží jen sám sobě.

***

VZPOMÍNKA

Léta jezdíme do malé obce na Českolipsku.

Tady začala se zaznamenáváním ptačího zpěvu. Chodila do polí s magnetofonem, seděla ve stohu, naši jezevčíci hrabali myšky a máma kreslila skřivaní zpěv a pak i jeho let. Ráno – hlavně v červnu – vstávala ve čtyři ráno, sedla si „pod sezení“ a na dlouhý pás papíru, který pomalu rolovala jako nějaký čínský svitek, s plynoucím časem zaznamenávala začátky ptačího nejdříve pípání, pak sílící sbory a kolem sedmé hodiny slábnutí těch nejsilnějších pěvců, a když už zbyli jen „vrabci“, šla si ještě lehnout.

A na konci června, když ranní a vlastně i večerní koncerty končily, konstatovala, že tedy zase za rok. Léto pro ni v podstatě skončilo.

Jednou si všimla, jak ve stodole, kde měla ateliér, je ve střeše dírka v tašce a tamtudy proudí sluneční paprsek. Tak si do toho místa postavila desku s papírem a každý den ve stejnou dobu zakreslila kolečko slunečního kotouče. Ve dnech okolo slunovratu to bylo nejnapínavější. Z těch záznamů vzniklo několik obrazů. Později si na okenní tabulku ve svém pokoji nalepila papír s dírkou a na pruh papíru zaznamenávala slunce i v zimním slunovratu. Když byla v Praze, převzala jsem „hlídání slunce“ já a po telefonu jsem informovala, jaké bylo počasí a jestli jsem nezapomněla.

Olga Jeřábková vzpomíná na svou matku Olgu Karlíkovou. Z knihy Václava Cílka Dýchat s ptáky, Dokořán, 2009.

VÝSTAVY Olga Karlíková: Prostor pro světlo a řeč přírody

Malby.

Kurátor Jan Rous.

Galerie Topičův salon, Praha. 29. června – 6. srpna.

Olga Karlíková: Svišťouni, žáby a skřivani

Kresby, tisky, nahrávky.

Kurátor Miloš Vojtěchovský.

Galerie Školská 28, Praha, 6. července – 6. srpna. Vernisáž se koná v pondělí 5. 7. v 18 hodin, úvodní slovo Václav Cílek.

Autor:

TEST: Hodinky místo mobilu děti pohlídají i zabaví

Premium Co umějí chytré hodinky se SIM kartou pro děti? Nahradí mobil. Dá se na ně dovolat a většinou i sledovat jejich polohu...

Opatření bojkotuje stále více lidí, cítí se podvedeni, říká psycholog

Premium Doba covidová je už dlouhá. Zatímco při první vlně epidemie byli lidé v Česku většinou ukázkově disciplinovaní, nyní je...

Velké dilema třetí dávky: míchat, či nemíchat vakcíny?

Premium Posilující dávka očkování naráží na možnost volby. Řada Čechů řeší, kterou vakcínou si nechat svoji imunitu proti...

Zdarma vyzkoušejte koupelový balíček od tetesept
Zdarma vyzkoušejte koupelový balíček od tetesept

Pochmurné počasí úplně vybízí k tomu se na chvilku zastavit, dát si uklidňující hřejivou koupel a relaxovat. Navíc si podobně zábavnou koupel mohou...