Starosta Lidic musel být pěkně vyděšený, když se k němu před pár dny objednal arménský velvyslanec. „Dva dny kličkoval a až pak se nám podařilo si s ním sjednat termín,“ říkají arménští diplomaté. Azerské vzpomínkové setkání k osmnáctému výročí zavraždění obyvatel karabašské vesnice Chodžaly, navíc už třetí v řadě, se neplánovaně změnilo v mezinárodní incident, v němž se radnice malé středočeské vesnice dostala do soukolí kavkazské i světové politiky. Propagandistická válka Shromáždění pořádané v Lidicích skupinou Ázerbájdžánců žijících v Praze se totiž - na rozdíl od minulých dvou setkání - pro Ázerbájdžán stalo jedním z argumentů v propagandistické válce, kterou Baku vůči Arménii v posledních týdnech rozpoutalo. Oficiální ázerbájdžánská tisková agentura APA vypustila zprávu o partnerství vesnic Lidice a Chodžaly ve svém anglickém servisu do světa a též informovala, že v Lidicích bude po Chodžaly pojmenována jedna z místních ulic. Toho si nemohli nevšimnout Arméni, úzkostlivě monitorující všechny zprávy tohoto druhu, a Jerevan okamžitě přes všechny páky, které měl k dispozici, zasáhl.
To vše se děje v situaci, kdy ázerbájdžánská strana otevřeně hrozí, že Náhorní Karabach a asi čtvrtinu dalšího území země, kterou od příměří z první poloviny devadesátých let kontrolují a okupují Arméni, dobude silou. „V současné době jsou na řadě vojáci a hrozba roste každým dnem,“ řekl v pátek francouzskému velvyslanci v Baku ázerbájdžánský ministr obrany Safar Abijev. „Pokud Arménie neskoncuje s okupací ázerbájdžánského území, je začátek velké války na jižním Kavkaze nevyhnutelný,“ dodal ministr jen pár hodin předtím, než v Chodžaly začal ázerbájdžánský večer.
Osud lidí z Chodžaly je přitom už oněch dvacet let středem propagandistické války, kterou mezi sebou Arménie a Ázerbájdžán vedou. Před oněmi téměř dvaceti lety jsem v té válce několikrát byl a to, co jsem tam poznal, viděl a slyšel, mi potvrdilo jedno zásadní krédo válečných zpravodajů - nikomu nevěřit. Při cestě do Ázerbájdžánu jsem se shodnou okolností připletl k misi Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), v níž byl tehdy budoucí generální tajemník OBSE a pozdější ministr zahraničí Ján Kubiš. Z celé té cesty se mi do paměti vryla kůlna, do níž nás tehdy nedaleko frontových zákopů přivedli ázerbájdžánští vojáci. Byly v ní hromady zetlelých, zohavených mrtvol mužů, žen a dětí. Důkaz arménských zvěrstev, zvěrstev jako Chodžaly. Už tehdy jsem si nemohl neklást otázku, jak je možné s mrtvými takto zacházet, o hodnotě hromady mrtvol jako důkazu nemluvě. Jak a kdy byli zavražděni lidé z Chodžaly, je dodnes jedna z ne zcela jasných hrůzných událostí té války. Ázerbájdžán z ní však udělal svůj „holokaust“, jakýsi protipól genocidy Arménů na počátku dvacátého století.
Liška, Vlček...
Způsob, jakým je tato událost propagandisticky využívána, by měl každého soudného člověka vést k opatrnosti. Jenže většinou proto, že o té dávné, ale stále neskončené válce nic nevědí a netuší, k opatrnosti mnoho zúčastněných Čechů nevedl. Odpovědnost přitom nepadá ani tak na Lidické nebo vedení památníku. Akce měla totiž tu nejvyšší politickou podporu. Ázerbájdžánská strana čekala ministra kultury (který ale nepřijel), získala podporu místopředsedy Senátu za ODS Jiřího Lišky, na internetové stránky pořádajícího sdružení Azer-Čech si předseda Elšan S. Nazarov dal i fotografii s Václavem Klausem - z Lidic.
Dopis podporující páteční vzpomínkový večer na Chodžaly i další akce podobného druhu zaslal lidickému starostovi i předseda Poslanecké sněmovny Miloslav Vlček. Ze stanoviska stojí za odcitování jedna věta: „Oběť zůstává tragickou obětí bez ohledu na to, kdo její utrpění způsobil, a její památka by neměla a také nesmí být špiněna politickými půtkami jakéhokoliv druhu.“ S dodatkem, že to se právě, s jeho podporou, v Lidicích dělo. Člověka tak napadá, co když by s podobným nápadem přišel někdo z osetského Cchinvali nebo z pozůstalých obětí z Königsbergu po obsazení Rudou armádou...
Na film o Lidicích není Nejzávažnější na tom všem je, že to celé nebylo promyšleným krokem České republiky, která by se v celém sporu rozhodla podpořit otevřeně ázerbájdžánskou stranu - to by se dalo pochopit. Vše se však podle vyjádření mluvčího ministerstva zahraničí Filipa Kandy dělo bez vědomí české diplomacie, což je zcela nepochopitelné.
Všechno špatné ale může být k něčemu dobré. Jen tak zkusmo jsem se podíval na zprávy o Lidicích v agenturním servisu ČTK za poslední měsíce. Kromě nehod na blízké dálnici jsem nenašel nic. Lidická tragédie a lidický památník pomalu mizí s odcházející generací druhé světové války z naší kolektivní paměti.
Na film o Lidicích skvělé české režisérky Alice Nellis podle scénáře Zdeňka Mahlera se nenašli sponzoři, a natáčení muselo být koncem minulého roku odloženo na neurčito. To je podobná ostuda, jako kdyby v Polsku musel Andrzej Wajda z finančních důvodů zastavit natáčení Katyně.
Lidice ale stále patří k velkým, nejzásadnějším českým symbolům, které i dnes skutečně stále zná celý svět. Jejich tragický osud je svým způsobem výjimečný a neopakovatelný. Lehkost, s jakou ho lze využít, nebo třeba i zneužít, je varující. O odkaz Lidic se musíme i nadále starat, pečovat o něj, vážit si ho a chránit ho. Jako oko v hlavě, jako Lidice.
***
Diplomatický konflikt mezi Armény a Azery o symbol Lidic je varující. Zneužívání Lidic nesmíme dovolit.
O autorovi| LUBOŠ PALATA, redaktor LN
