Jsem v Norsku, t. č. na brigádě. A napsal jsem tuhle první větu bez valného rozmýšlení, co bude následovat, a netušil, že se mi vybaví hned dvě zajímavé věci.
Jednak mi připomněla, jak v některých časopisech kdysi bývaly inzeráty s formulací, že se chce seznámit někdo t. č. v zeleném. V takovém Mladém světě jich bylo plno, jestli ne každý pátý. Poněkud taková vzpomínka zamrazí. A nabízí se dodat, že hromadné přejímání obratů a výrazů, které v určitou dobu charakterizují sloh seznamovacích inzerátů, by bylo pěkným tématem na sociolingvistickou studii. Nevím například, trvá-li ještě nedávná móda, že se chtějí seznamovat lidé s vyřešenou minulostí. Toto! Vždyť to zní, jako by všichni bývalí příbuzní, kámoši a milenci byli postříleni. Nehledě na podezřelost toho absolutizujícího vyjadřování typu něco už nikdy a něco už navždy. S někým s vyřešenou minulostí bych se bál seznámit, to vám povím.
A druhá souvislost: Při všeobecném odtávání různých mrazivých sovětských slov, které přišlo s devadesátými léty, a jejich nahrazování žhavě novými západnějšími výrazy přežil kupodivu výraz brigáda. Teenageři jej stále běžně používají, ba častěji než t. č. my, neboť si chodí častěji vydělávat. Kdepak nějaký džob nebo podobně. To je pozoruhodné.
Ale už zpátky do Norska. Moje brigáda se odehrává v recepci přímořského kempu, do kterého na kratší či delší dobu jezdí Noři, Švédi, Němci, Švýcaři, Holanďané (ti všichni víceméně živelně) a Češi (ti organizovaně za mořským rybolovem). Dosti fascinujícím doprovodným jevem, také možná hodným teoretického ohledání, je, že Češi zde jako jeden muž nosí maskovací oděv. Všechny jeho typy od letitých, lidově demokratických kopřiváků po imitace amerikánských polních uniforem z Iráku. Přitom vůbec nikoho jiného tady v maskáčích rybařit, natož se procházet, neuvidíte. A to jsou ti ostatní - až na švýcarsko-rakouské výjimky - příslušníci národů s mořem mnohem obeznámenějších než my, takže nic mazaně funkčního ten zvyk znamenat nemůže. Naopak mi zkušeným člověkem bylo řečeno, že pro mořský rybolov je třeba býti viděn, nikoli kamuflován, zejména když dojde na zachraňování z náhle rozbouřených vln. Jestli to celé tedy spíš nebude taky nějaká ztráta v překladu, v našem případě v přeložení od rybníka. Anebo stesk po době t. č. v zeleném.
Avšak obávám se, že tahle jediná zmínka je k předpokládanému tématu překladů a překládání trochu málo. Aniž bych tedy úplně opustil zeleň, nyní konečně k věci:
Za jakýsi archetyp kýče bývají pokládány ultrarealistické obrazy jelínka na paloučku, že ano. Až mi to přijde vůči jelenovi nespravedlivé, neboť jistě existují horší hrůzy, jen méně slavné. Nicméně takový jelínek, pokud možno v ložnici nad čelem lůžka, je kýči synonymem, tak už to je. A jeví se mi, že i takové zvyky a synonymity, byť mimojazykové, podléhají překládání - lze je nacházet v jiných zemích jinak formulovány, vyjadřovacími prostředky typickými pro dané prostředí, odlišnými od našich. A tak na obraze nad svým norským lůžkem ve služební ubikaci vídám každý večer a každé ráno dekorativní výjev, jak zeleným lesem kráčí k potoku los. Mohutný los s lopatami na hlavě, jakého bych ve skutečnosti nerad potkal. Přesný překlad.
A než jsem tohle všechno po sobě přečetl a poopravil, musel jsem k molu s čluny, protože přijeli noví rekreanti. A co nevidím, jeden z nich má na nohou vzorně nablýskané hnědé důstojnické kanady. Že by se ztratil přeložen ze služby do výslužby?
Češi zde jako jeden muž nosí maskovací oděv. Nikoho jiného tady v maskáčích rybařit, natož se procházet, neuvidíte.
O autorovi| Jan Mattuš, překladatel
