Od roku 1990 se probírá otázka lustrací, čili evidenční prověřování minulosti vybraných osob, jako forma očisty či ochrany špiček státního aparátu. Některé důsledky první aféry ale řešíme dodnes. 22. března 1990 došlo z pokynu náčelníka vnitřní a organizační správy federálního ministerstva vnitra (FMV) mjr. Václava Novotného k lustraci poslanců Federálního shromáždění a některých dalších politických činitelů, zejména členů federální a republikových vlád. Novotný později uvedl, že tak učinil se souhlasem ministra Sachra.
Na ministerstvu vnitra byly výsledky lustrací poslanců a členů vlády vyhodnoceny jako potenciálně nebezpečné. A bylo rozhodnuto, že je třeba dalším lustracím ústavních činitelů zabránit. A našel se i způsob jak.
2. dubna 1990 ministr Sacher podepsal přísně tajný pokyn k zajištění ochrany údajů v evidencích StB. Pokyn „v zájmu zajištění stability politického vývoje s okamžitou platností“ mimo jiné nařizoval: Vyjmout z ústřední evidence evidenční karty, které se týkají prezidenta republiky, členů federální vlády, vlády České republiky a vlády Slovenské republiky, poslanců Federálního shromáždění, poslanců České národní rady, Slovenské národní rady a předáků politických stran. Vyjmout archivní materiály uložené v operativním archivu, které se vztahují k výše uvedeným osobám.
Co to v praxi znamenalo? Evidenční karty ústavních činitelů byly fyzicky vyňaty z evidencí StB. Obdobně skončily ve zvláštní části nechvalně proslulého „fondu Z“ i svazky těch, kteří buď s StB spolupracovali, nebo je naopak StB sledovala či vyšetřovala. Poslanci a členové vlády se stali prakticky nelustrovatelnými. Jejich minulost z pohledu StB tak vlastně přestala existovat.
Postup Sachra a jeho normalizačních kádrů se ale utajit nepodařilo. Na politické scéně propukl skandál. Branné a bezpečnostní výbory Sněmovny lidu a Sněmovny národů federálního shromáždění 4. dubna 1990 ještě po bouřlivé diskusi vyjádřily ministru Sachrovi podporu.
Jenže v pondělí 9. dubna bylo vše jinak. Místopředsedové Ústřední prověrkové komise FMV Radovan Procházka a Jan Kozlík o tom, že byli lustrováni ústavní činitelé, informovali poslance. Aféra „Sachergate“ vypukla naplno.
Aby se zabránilo opakování, začalo se mluvit o nutnosti provést plošné lustrace kandidátů politických stran pro červnové parlamentní volby. Jako první s takovou tezí přišel předseda Křesťansko-demokratické strany Václav Benda. Ten vyjádřil přesvědčení, že je ještě před volbami bezpodmínečně třeba provést lustraci přinejmenším všech kandidátů do zákonodárných sborů. Podle Bendy by výsledky nemusely být nutně zveřejňovány, postižení měli mít možnost se před důvěryhodnou komisí sami rozhodnout, zda se v tichosti stáhnou z politického života, nebo zda chtějí obhajovat svou čest před veřejností.
Je pravděpodobné, že mimo jiné i v reakci na vyhrocený politickokoncepční spor ve vedení ministerstva vnitra vyšel v polovině května v rakouském týdeníku Profil článek o spolupráci šéfa lidové strany Josefa Bartončíka a Věry Bartoškové, tehdejší náměstkyně ministerstva zahraničních věcí, se Státní bezpečností.
Strany s lustracemi souhlasí
Představitelé lidové strany v polovině května na tiskové konferenci na dotaz novinářů oznámili, že již podali žádost o prověření svých kandidátů; domnívali se zároveň, že o lustraci by měla rozhodnout vláda. Vyjádřili také nejistotu, zda je vůbec v silách federálního ministerstva vnitra lustraci do voleb provést. Identicky informovalo Občanské fórum, že již předalo federálnímu ministerstvu vnitra veškeré podklady k lustraci.
21. května 1990 se federální vláda zabývala požadavkem politických stran na prověření kandidátů do zákonodárných sborů. Vyslovila souhlas, avšak jen za předpokladu, že příslušný kandidát bude s tímto postupem svolný a informace o jeho osobě budou předány jen vedení strany, která o prověření požádala. Na tiskové konferenci lidové strany prohlásil ministr Sacher, že on osobně byl proti lustracím, protože si uvědomuje jejich možné následky. O lustracích však rozhodla vláda a jeho resort je provede, oznámil Sacher. Kandidáti bez důvěry měli stále možnost odstoupit, a pokud by tak neučinili, sliboval jejich odvolání. „Vytrvávání až do poslední chvíle odhalení je nutno pokládat za nesolidní jednání, a není proto třeba chránit takového jedince před důsledky veřejného skandálu,“ prohlásil Sacher.
Důsledky tohoto vývoje v politické rovině vedly až k medializaci dvou afér (Josef Bartončík a Ján Budaj). Současně ale došlo k hrubému zásahu do evidencí StB: lidé, jejichž operativní dokumentace byla v dubnu 1990 uložena do zvláštní části „fondu Z“, byli fakticky vyloučeni z lustrací. Jaké byly motivy Richarda Sachra a lidí kolem něho, které k první lustrační aféře vedly? Podle svědectví exporadce prezidenta Havla Jiřího Křižana navštěvoval federální ministr vnitra často Pražský hrad.
Na Hrad přinášel Sacher prezidentu Havlovi a jeho poradcům různé archivní spisy, týkající se mimo jiné ústavních činitelů. Sacher budil věrohodný dojem, že se profesionálně a nestranně snaží rozkrýt složitou mocenskou pavučinu. Tehdejší předseda české vlády Petr Pithart později za příčinu aféry označil strach z prostředí prolezlého agenty.
Richard Sacher posléze připustil, že snad již v lednu - spíše však v únoru 1990 - dostal informace, které napovídaly tomu, že by Josef Bartončík možná mohl být agentem. Nemůžeme vyloučit, že ministr vnitra o svých zjištěních informoval prezidenta. Stejně tak nemůžeme vyloučit, že obdobné informace získal z podnětu předsedy federálního shromáždění Alexandera Dubčeka a dalších ústavních činitelů šéf nové kontrarozvědky, Úřadu na ochranu ústavy a demokracie plk. Zdeněk Formánek, jenž se je snažil osobně předat prezidentovi. V pozadí aféry tak možná stál koncepční spor mezi ministerstvem a touto tajnou službou.
Že by tato úvaha mohla být správná, naznačují i samotné formulace o zajištění stability politického vývoje, jež obsahoval Sachrův pokyn z 2. dubna 1990. Ten na jednu stranu logicky nařizoval vyjmout z ústřední evidence informace o ústavních činitelích, ale také nelogicky o předácích politických stran. Stejně tak se v Informaci o současné situaci ve FMV, kterou Sacher předložil vládě 4. dubna, hovoří o nepřípustnosti vyhledávání agenturní sítě bývalé StB, která působila v politických stranách a varuje před zneužitím takto získaných údajů v předvolebním boji.
Federální premiér Marián Čalfa dokonce historikům alibisticky tvrdil, že jeho vláda vůbec nevěděla, co se děje v Sachrově úřadě. Ministr podle něj udržoval styk pouze s Havlem, s nímž a s Jiřím Křižanem lustrace projednával. S tím se ovšem křížily aktivity nové tajné služby, která mimo jiné rekonstruovala síť agentů StB a jejíž ředitel Formánek chtěl o některých zjištěních informovat přímo prezidenta republiky. Havel ovšem na skutečnost, že mu Formánek nabízel nějaké seznamy agentů, upozornil zpětně ministra vnitra. To odstartovalo konflikt mezi Sachrem a jeho náměstky, který se přenesl i na politickou scénu jako předvolební soupeření OF a strany lidové.
Nemožnost vyřešit věcně a zásadně tento problém na půdě ministerstva vnitra vedl téměř až ke zpochybnění špiček nové politické elity ještě před prvními svobodnými volbami.
