Středa 21. února 2024, svátek má Lenka
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Vraždu kvůli majetku zakryli pachatelé lží o kolaboraci, trestu tak unikli

Česko

  19:11
Málokterý příběh je i po desítkách let navzdory propírání v médiích a zfilmování natolik opředen tajemstvím a mýty jako smrt mlynáře z Bludova na Šumpersku Huberta Habermanna. Ten byl na konci druhé světové války úkladně zavražděn.

Hubert Habermann pocházel z významného podnikatelského rodu, takže zdědil rozsáhlý majetek, který dále zvelebil a rozšířil. Rodinného podnikání se naplno chopil v roce 1937 po předčasné smrti svých bratrů. Zahrnovalo mlýn, velkou pilu, vodní elektrárnu, firmu na výrobu beden a také nádhernou secesní vilu.

Paradoxem, vzhledem k pozdější nálepce kolaboranta, je, že za války pomáhal Čechům. Jeho vnučka už dříve pro MF DNES uvedla, že se silně cítil být Čechem, neboť této národnosti byla i jeho matka. S lidmi se bavil bez problémů česky, synové chodili do českých škol a manželka Aurélie byla též z poloviny Češka.

Kolaboraci s Němci vyvrací hned několik zdrojů. Například místním Čechům podle nich Habermann mlel za války potají mouku na chleba, české komunitě všestranně pomáhal a mouku nakonec posílal i ukrytým sovětským partyzánům. Musel ale vycházet i s úřady a německými mocenskými strukturami.

„To však zřejmě bylo z pragmatických důvodů, aby mohl pomáhat Čechům. Jinak by to nebylo možné. Nikdy ale nikoho neudal,“ je přesvědčen například Petr Jančárek, režisér dokumentu Habermannův mlýn, který byl natočen před dvaceti lety.

Na sklonku války, 7. května 1945, přišli pro mlynáře dva muži, aby ho odvedli do bludovských lázní, sídla okresního národního výboru. Tam ale trojice nakonec nedorazila a Habermann zmizel. Přímo v obci se říkalo, že se stal nepohodlným řadě lidí. Hlavně pro svůj rozsáhlý majetek, který by po jeho smrti byl okamžitě k mání.

Vrahovi stačilo označit oběť za kolaboranta

Manželka oznámila zmizení druhý den a obrátila se i na ruské velitelství v Šumperku. Velitel Uvarov byl prvním, kdo se začal událostí zabývat – právě proto, že Habermann byl známý pomocí partyzánům.

K řádnému vyšetřování však došlo až s pětiletým zpožděním na popud Habermannovy švagrové. Manželka Aurélie už v té době žila s dětmi několik let v Německu, kam byla odsunuta.

Závěr zněl, že vrahem byl Jiří Pazour, jenž se podle některých svědectví už po válce v opilosti chvástal, že Habermanna zastřelil. U soudu se přiznal, byť opakovaně měnil výpovědi. Střílet na údajného kolaboranta prý musel. S komplicem Arturem Haasem poté podle jeho slov naložili tělo na trakař a odvezli k řece Moravě, do níž ho hodili.

Vím, že to nebyl žádný nacistický fanatik,
ale hodně pomáhal Čechům a dával jim práci.

Oto Bösernynější majitel vily rodu Habermannů

Pazour byl však záhy propuštěn, protože se na jeho čin vztahoval jeden z Benešových dekretů. Jak totiž zaznělo v Jančárkově dokumentu, vrah použil k obhajobě protiněmecký motiv.

Například historik a politolog Stanislav Balík se ale přiklání k verzi, že šlo jen o vyřizování účtů. Habermann rád hrával karty, mimo jiné i s Pazourem, který ale prohrával. „Spíš šlo o pomstu než etnicky motivovaný zločin,“ uvedl už dříve Balík pro Český rozhlas.

Tělo prý našli, pak zase zmizelo

Když Habermann zmizel, objevila se řada spekulací. Mezi nimi také ta, že jeho mrtvola byla rozřezána na kusy a spálena v lázních. Tomu však odporuje svědectví, že zabitého vylovili lidé z řeky u Třeštiny. Protože ho poznali, odvezli mrtvého do Chromče, kde měla rodina hrobku.

Tělo však poté zmizelo. Proto nakonec Habermann nemohl být v hrobce ani pohřben. Kdo mrtvého „ukradl“ a co se s ním stalo, je i po téměř osmdesáti letech obestřeno tajemstvím.

Hubert Habermann nemohl být pohřben v rodinné hrobce v Chromči na Šumpersku. Jeho tělo se podle jedné verze nenašlo, podle druhé ho vylovili lidé z řeky u Třeštiny a pak odvezli do Chromče, kde ale zmizelo.

Z obrovského majetku mělo zřejmě prospěch více lidí, sám Pazour údajně po válce podezřele zbohatl. Zvláštní rovněž je, že muži, kteří Habermanna v osudný den vedli, patřili mezi jeho zaměstnance. Bývalý mlynářský stárek Jaroslav Huf se pak nezvykle brzy stal komisařem pro správu Habermannova majetku, Jan Soural zase správcem jeho pily.

Událost se o mnoho desítek let později stala námětem pro Josefa Urbana, který napsal knihu Habermannův mlýn. Ta v době svého uvedení v roce 2001 vyvolala senzaci. O tři roky později podle ní vznikl dokument, u jehož námětu stál Milan Maryška. Ten oslovil Petra Jančárka, aby ho natočil jako přípravu na projekt hraného filmu.

Režisér má na to, co se stalo, jasný názor. „Vadí mi takzvané hrdinství lidí, kteří sotva se ocitnou na vítězné straně, hned z těch nejnižších pohnutek vraždí poražené,“ shrnul.

V roce 2010 pak vznikl film Juraje Herze, jenž se však dočkal kritiky. Pachatelem v něm totiž není závistivý holič, jemuž mlynářova smrt vyhovovala, ale běsnící dav složený ze zaměstnanců, jenž muže brutálně zavraždí na mlýnském kole.

Z hrdinů navíc podle kritiků film dělá kolaboranty, třeba ze zakladatele lázní a pozdějšího předsedy ilegálního okresního výboru Zdeňka Pospíšila, který za války naopak lidem pomáhal. Když se k moci dostali komunisté, lázně Pospíšilovi sebrali a poslali jej na mnoho let do vězení. Byl obviňován i z podílu na zavraždění Habermanna, nenesl na něm ale žádnou vinu.

Zemřel člověk s dobrým srdcem

Zavražděného a jeho rod dodnes připomíná mimo jiné rodinná vila, kterou citlivě zrekonstruoval se svou manželkou a bratrem Oto Böser. Zchátralý a zanedbaný dům koupil od obce.

„Když jsem do toho šel, věděl jsem o tom příběhu od babičky. A taky to, že když prarodiče potřebovali pomlít mouku, tak ji večer přivezli a Habermann ji pomlel. Vím, že to nebyl žádný nacistický fanatik, ale hodně pomáhal Čechům a dával jim práci,“ shrnul Böser.

Vilu rodu Habermannů nynější majitelé citlivě zrekonstruovali.

Knihu o příběhu několikrát četl, viděl i dokument a Herzův film. „Nevyčítám mu, že si vše upravil, je to filmová licence. Trochu mi ale vadilo, že se tady ani nezastavil, aby vstřebal atmosféru místa,“ říká Böser s tím, že Habermann nemohl za to, že se narodil jako Němec. „Je smutné, že člověk s dobrým srdcem musel takto zemřít. Dekrety, jež omilostnily jeho vrahy, vůbec přinesly spoustu zla. Přitom ani nešlo o národnostně motivovaný čin.“

Ač se jeho vila stala díky zájmu tvůrců a novinářů velmi známou, nepozoroval, že by se v Bludově rozbujela filmová turistika. „Pořád jsme tady hlavně pro lidi, kteří se nechtějí ubytovat ve městě. Nevím, že by tu byl někdo na základě filmu a chtěl tu atmosféru zažít,“ uzavřel Böser.