Román Bel canto americké autorky Ann Patchettové se stal po vydání roku 2001 bestsellerem. Zároveň se mu dostalo nadšených recenzí a brzy byl poctěn i literárními cenami - mimo jiné PEN/Faulkner Award.
Ve víceméně statických kulisách a na jednoduchém situačním podkladu se v této knize proplétá klubko drobných dějů a různých námětových vrstev. Čtenáři se přitom mnohde ponechává k domyšlení, co a nakolik mají tyto komponenty znamenat nebo symbolizovat. Avšak dojem z četby jako by stále osciloval - mezi póly nejistoty, kolik z nedopovězenosti je záměr a kolik vedlejší produkt, co máme autorce věřit a co je póza, co je groteska a co myslí vážně.
Důležitým tématem v pozadí textu je jev, který psychologie nazvala „stockholmský syndrom“. Spočívá v tom, že oběti navazují loajální vztah k původcům své situace, typicky rukojmí k únoscům. A zároveň tu jde o takzvaný syndrom limský, jak se právě v souvislosti s naším příběhem začaly označovat sympatie protisměrné, únosců k rukojmím. Ale spěchejme dodat, že Bel canto nepopularizuje ani nebeletrizuje psychologii. Jde především o osvědčenou literární hru na uzavřený prostor, kde omezený počet postav zastupuje obecnější typy a čtenář se účastní jako privilegovaný přihlížitel.
Románové události jsou soustředěny do vily viceprezidenta nejmenované země, která však nepochybně zastupuje Peru. Autorka netají, že předobrazem příběhu -a řekněme rovnou zdrojem převyprávění -je obsazení rezidence japonského velvyslanectví v tamější metropoli Limě, které na přelomu let 1996 a 1997 zaujalo celý svět. Mladí ultralevičáci z hnutí Túpac Amaru tehdy vtrhli na slavnost za účasti šesti set důležitých osob, část přítomných brzy propustili, ale část drželi po čtyři měsíce jako rukojmí, a sami nakonec zahynuli při osvobozovací operaci. Ta svého času prospěla popularitě prezidenta Fujimoriho, ostatně potomka silné japonské komunity v Peru, ačkoli brzy vypluly na povrch sporné momenty, zejména v souvislosti s popravou rebelů přímo při akci.
V knize se analogicky odehrává narozeninový večírek japonského velkopodnikatele Hosokawy, jehož vzácným hostem je světová operní zpěvačka, sopranistka Roxane Cossová. Zrovna když Roxane dozpívá árii z Dvořákovy Rusalky, vnikají do vily ozbrojenci, z přítomných se stávají zajatci, mnozí jsou záhy propuštěni, ale zbylí postupně navazují složité vztahy, včetně milostných, mezi sebou i se svými vězniteli. Na závěr se v souladu s reálnou inspirací do budovy dostane speciální jednotka, román je však opatřen ještě značně hollywoodizujícím epilogem.
Takoví nejsou všichni Celý příběh - či přesněji směsice epizod -má několik námětových vrstev. Prvoplánový motiv ultralevicového aktivismu je velmi stylizovaný, nemůže být jistě řeči o jeho dokumentarizaci, i když formálně text koketuje s žánrem reportáže. Občasné repliky typu „Tohle slyším pořád: Osvobodit lid. Nikdy ale nevím, jaký lid vlastně myslí a od čeho ho chtějí osvobodit… tohle heslo je hrozně vágní“ hlásají věci sice pravdivé, ale natolik banální, že se i při nich ozývá shora naznačená nejistota.
Dále je tu jednotící rovina hudby, zejména operní, kterou recenze originálu pasují na nikoli červenou, nýbrž zlatou nit příběhu, díky níž kniha zaujme především hudbymilovné čtenáře. O tomto tvrzení však lze diskutovat. Že se o hudbě neustále hovoří mezi postavami, z nichž většina jsou buď snobi - kteří o ní mohou vědět nanejvýš tolik, co mezi snoby bývá zvykem -, nebo teroristé - kteří o ní nemohou vědět nic -, můžeme chápat jako pěknou ironii. Ostatně být ironická, to autorka umí. Nicméně čtenáři se takové vyprávěcí pojivo podstrkuje přece jen poněkud násilně.
Ano, hlavní ženská postava je operní sólistka, přitom oddaná milovnice svého oboru. Ale bohulibé zaujetí pro krásu hudby se občas proklamuje jako ve škole, hlavně skrze hromadu názvů oper a jmen skladatelů. Působí to málo věrohodně a tomu nahrávají i redakční nedodělky. Je například divné, když mezi názvy oper, jinak v zaužívaném českém znění, narážíme na Die Zauberflöte. Tím spíš, když se jako zdroj úvodního motta udává Kouzelná flétna.
A vzápětí u téhož Mozarta - ovšem v případě, kde je cizojazyčný název samozřejmě namístě - čteme chybné Cosi fan tutti. Ten známý kus se přece jmenuje Cosi fan tutte a ten jeden znak na konci dělá rozdíl zcela zásadní! Neboť jde o to, že „takové jsou všechny“, nikoli že „takoví jsou všichni“, jak by říkala prvně uvedená varianta. Má-li být dojem erudovaně hudebního prostředí autentický, tohle jej nesmí rušit.
Miłosz francouzsky, Flaubert rusky Nejhlouběji a všudypřítomně však prorůstá příběhem třetí rovina: námět babylonu jazyků, mezilidského dorozumění a filozofujících - v tomto případě uvěřitelně! - pasáží o místě jazyka v lidském myšlení. To vše v postavě, kterou považujme za ústřední - tlumočníka Gena. Ano, je to tak trochu šašek (odhadněme, že pro většinu snobů a nejspíš i teroristů je tlumočník i ve skutečnosti pajdulákem, jehož význam nedoceňují, o společenském postavení nemluvě) a autorka zvládla podat jeho postavu i postavení velmi barvitě.
Hraje si s bizarnostmi tlumočníkovy duše i jeho svéráznými koníčky: „Rozkládal knihy po podlaze a namátkou si je bral. Četl Czesława Miłosze polsky, Flauberta francouzsky, Čechova rusky, Nabokova anglicky, Manna německy, a pak to prohodil: Miłosze francouzsky, Flauberta rusky, Manna anglicky.“ A umí naznačit i to, jak se tlumočník podobá lékaři či pánubohu, nad nimiž si člověk zvykne mávat rukou, ale jakmile je zle, teprve je ocení.
V zemi autorčina původu i jejího nejhojnějšího čtenářstva se přitom existenci cizích jazyků věnuje jistě menší pozornost než mezi mluvčími menších národů. Gen je tmelivou postavou mezi všemi, on je tím principálem, na nějž se všichni obracejí, bez něj by zůstali ve štychu, on provází dějem jako nějaký Puk ze Sna noci svatojánské. A právě na něm s ulehčením poznáváme, že autorka to všechno opravdu nemyslí vážně, neboť tolik jazyků co Gen lze sotva dokonale znát, tolik činností nelze stíhat a být vůdcem smečky není pro intelektuála jeho ražení možné už vůbec.
Avšak otázky a rozporné reakce si nedají pokoj. Především ta láska mezi Roxane a panem Hosokawou - a nějaké překvápko by nebylo? chtělo by se ptát. Vzápětí si však řekneme, že představa jejich vztahu jako lidí, kteří si jazykově nerozumějí, je fascinující, vtíravá, originální. A ten sladký konec: je tam proto, že autorka nebyla schopna zapřít své amerikánství? Nebo má naopak tolik sebeironie, že do závěru zhustí vše, co je v knize nadsazeno?
Thriller bez bázně a hany Bel canto zní různými akordy. Tóny originálních myšlenek, mnohoznačnosti a složitě propletených vztahů přitažlivě ladí. Jazykový a národnostní chumel, ať už má u Patchettové značit třeba jen rozmanitost potenciálu, který skrývá lidský dav, je vděčné téma. Ale není přece trochu přes míru, když si teroristé s rukojmími notují operu? Samozřejmě, že tohle má být groteska - ale to je právě ono, že má být, místo aby jaksi nenuceně byla. A vůbec - má být tohle Bel canto thriller, ale zároveň se nemáme bát?
Tenký led mnohoznačného stylu byl jistě nebezpečný pro překladatele, musel na něj opatrně našlapovat. Přitom autorčin jazyk postrádá ornamenty, je možná trochu novinářský, ale vlastně jednoduchý. Zůstat za takové konstelace česky český a nečpět originálem vyžaduje obzvláštní cit a ten překladateli rozhodně nechyběl.
KNIHA TÝDNE
Bel canto
Ann Patchettová
Přeložil Jiří Hrubý.
Vydalo nakladatelství Volvox Globator,
Praha 2009. 320 stran.
O autorovi| JAN MATTUŠ, Autor je překladatel, nakladatel a publicista
