Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, že my tuto mrtvi ležíme, jakož zákony kázaly nám. - To je nápis z roku 480 před Kristem. Byl vytesán do kamene po bitvě u Thermopyl, kde bojovná sparťanská vojska podlehla obrovské perské přesile. Tři stovky statečných Řeků, vedených Leonidem, bránily úzký průsmyk. Peršané nakonec lstivě soutěsku obešli a vpadli Sparťanům do zad. Ti bojovali do posledního muže, neboť jim tak kázaly jejich zákony. Pro tyhle chlapy byly v boji vždy jen dvě možnosti. Vrátit se se štítem, nebo na štítě. Tedy vítězství, nebo smrt.
Nechci v žádném případě, aby fotbalisté Sparty na trávníku za vítězství zemřeli, naopak se mi mnohokrát v průběhu utkání proti Žilině chtělo zvolat: „Trochu života do toho umírání!“ Mužstvo soupeře také nepřijelo v žádné zvláštní přesile a vůbec už se nemuselo utíkat k jakékoliv lsti. Pasti si letenští hráči na sebe připravují sami. Začalo to už v Poznani. Ještě teď slyším slova trenéra Hřebíka, jak při televizním přenosu po mnoha faulech a provokacích hráče Matějovského říká do mikrofonu: „Kluci, neblbněte, vždyť je to vyhranej zápas.“ Kluci ovšem blbli dál. Červenou kartu dostal Matějovský a vzápětí Sionko. To není klukovina! To je neodpustitelná stupidita a jakákoliv sankce není za takovéto poškození vlastního týmu dostatečně velká. Sionko se v odvetném utkání vrátí do hry, jenže v úterý se na Letné vykartoval nejen Leonidas - Řepka, ale i jeho pobočník Brabec, který navíc po běžném úderu míčem dlouho polehával ve vlastní šestnáctce. A tak do prostoru, který měl chránit, spadl centr, do toho se přimotal Hoheneder a oba tak podrazili vlastního brankáře. Výborně, pánové! Vy dva jste motovidla roku. Kamerunský útočník Kweuke měl nahradit Wilfrieda. V úvodu zápasu měl šanci, kterou by Bony Wilfried proměnil, ale ten byl také distancovaný, a tak odpočíval „mimo průsmyk“.
Srdce sparťanských fanoušků byla smutná, ale mnohým to cestou ze stadionu vydrželo jenom na refýž. Tam se smutek prudce změnil v třídní nenávist. Vzduchem začaly létat cifry údajných platů hráčů, jejich charaktery byly podrobeny ostré kritice a všichni byli posláni k lopatě, do dolů, prostě aby začali konečně makat rukama. Vidím před sebou brunátnou tvář obézního muže s krví podlitýma očima, jak řve v tramvaji, že má dost těch grázlů, co si vozej prdel v autě, zatímco on musí tvrdě hákovat a jezdit narvanou tramvají. Ten muž se sparťanskou šálou byl plný nenávisti.
Mnozí potomci slavných Leonidových bojovníků by si s ním rozuměli. Na řeckém ostrůvku Hydra opravuje dlažbu taky jeden, co musí hákovat. I jeho kladivo pohání třídní nenávist. Nadává na EU a slova kapitalista a demokrat používá jako nejsprostší urážky. Na jeho fušérsky spravené dlažbě si můj kamarád vyvrtnul kotník. Už když klesal k zemi, cítil v noze zaseklý srp a kladivo svého řeckého dlaždiče. Ten kotník ho bolí ještě z doby, kdy nás v ’89 honili po Praze policajti. Uklouzl tehdy před domem, kde bydlí, tedy ve vlastní šestnáctce. Kdepak, s nohama se to musí umět, viďte pane Hřebík?
***
Petrušku Šustrovou dnes zastupuje herec a publicista Michal Pavlata
