* Jak cyklus vznikl?
Hned v roce 1990 jsem věděla, že se chci jako filmařka věnovat politickým vězňům padesátých let. Ale tehdy byla tak překotná doba, že jsem se k tématu dostala až za deset let, díky tomu, že mě oslovil scenárista Jan Štern. Cyklu jsem dala titul i formu: jedná se vždy o čtyři příběhy politických vězňů z různých profesních skupin.
* Jaké bylo točit s hrdiny vašich dokumentů?
Pro mě to byl fascinující zážitek a to jsem měla ve své dokumentaristické kariéře hodně za sebou. Silně na mě zapůsobilo, jak byli přes všechno utrpení a prožité křivdy velkorysí, moudří a hodní. Ti lidé byli senzační. Ve většině byli zavření kvůli svému přesvědčení, za to, že měli odvahu postavit se totalitnímu režimu. Platí to o lidech z kruhů věřících, mezi ženami byla skautka, národní socialistka, platí to o důstojnících. Generálmajor Kácha, odbojář nacistické i komunistické diktatury, ve filmu říká: Když se člověk jednou postaví zlu nebo nespravedlnosti, udělá to i podruhé. To je i případ Milady Horákové.
* S Ludmilu Šeflovou jste točila Ztrátu slušnosti...
Ludmilu jsem točila jak do Ztracené duše národa, tak do dokumentu Bez trestu, bez pokání, o tlusté čáře za zločiny komunismu. To, že jsme tyto zločiny nepojmenovali a jejich vykonavatele nepostavili před soud, považuji za zdroj současného morálního tápání naší společnosti. Teď už jsou ti zločinci většinou po smrti a morální šrám dvacetiletého mlčení ulpěl na nás všech.
* Vidíte změnu k lepšímu?
Vidím, ale ta ztracená příležitost se už nevrátí. Až po šedesáti letech od justiční vraždy Milady Horákové byla odsouzena prokurátorka Ludmila Brožová. A to je málo na to, kolik bachařů a vyšetřovatelů mučilo nevinné a kolik soudců poslalo do lágrů nebo na smrt statečné lidi. Nejprve musí dospět další generace, aby se na minulost, na které se osobně nepodílela, začala dívat jinak.
