Ty obrazy nevypadají jako ilustrace země, kde za pět měsíců začínají olympijské hry. Sportovce chystající se na mírové soutěžení vytlačily zprávy o desítkách mrtvých při potlačování největších protestů v Tibetu za posledních dvacet let. A nejen zprávy. Za oněch dvacet let se sice nezměnil přístup Pekingu k Tibetu, ale změnily se technologie. Dnes už násilnosti nefotí pouze náhodně přítomní turisté, ale značný počet lidí vybavených digitálními fotoaparáty, mobilními telefony a připojením k internetu. Výsledek? Včera čínské úřady zablokovaly přístup na stránku YouTube.
V tomto světle získává nový význam i výrok člena Mezinárodního olympijského výboru Ottavia Cinquanta, pronesený v Pekingu v únoru 2003: „Máte mimořádnou příležitost využít olympijské hry k tomu, abyste světu ukázali Čínu v novém světle, jako moderní zemi. Ještě důležitější je ale dopad pro Čínu uvnitř. Olympiáda roku 2008 bude natolik důležitá, že se zapíše do čínské historie jako jeden z mezníků.“
Pět let poté nezbývá než konstatovat, že čínské mezníky neurčuje vztah k Tibetu, nýbrž oficiální kampaň založená na ekonomickém úspěchu Číny a její dlouhé historii. Kampaň se vlastně jen veze na vlně rostoucího významu Číny na mezinárodním poli – nástupu nového čínského nacionalismu.
Jako Číňan jsem hrdý „Když začalo roční odpočítávání do začátku olympiády, byl jsem naměkko. Říkal jsem si: To je naše Čína, to je náš den! Cítil jsem, že ta chvíle patří jen a jen naší Číně, že patří nám,“ napsal nedávno na svém blogu Jackie Chan, ikona hongkongského filmu. Jedna z nejbohatších hongkongských celebrit Andy Lau na rozhovory s novináři chodí v kabátě s nápisem Čína a už před lety napsal hit Číňané, za který by se nemusel stydět žádný vlastenec.
Snad nejlepší ukázkou zapojení „kulturní fronty“ do propagace olympiády a čínské hrdosti je režisér Čang I-mou. Muž, jehož filmy byly v minulosti Pekingem často kritizovány, neboť prý ve snaze zalíbit se na Západě ukazovaly Čínu jen ve špatném světle, se nyní stal oficiálním režisérem olympijských her. Snad mu k tomu pomohl i jeho film Hrdina z roku 2002, oslavující prvního čínského císaře, sjednotitele Číny. Také Čang se nedávno rozpovídal o svých pocitech v souvislosti s olympiádou. „V mnoha ohledech to bude vůbec nejlepší olympiáda. Nikdo, kdo na hry přijede, nebude litovat. Jako Číňan se cítím sebejistý a hrdý,“ sdělil v létě listu China Daily.
Projevy patriotismu a nacionalismu se samozřejmě neomezují jen na umělce. Čínský nacionalismus získal širokou podporu zejména při sporech s Japonskem o ostrovy Tiao-jü (Senkaku) v roce 1996, v době ohromného úspěchu knihy Čína může říci ne, která nabádala společnost k návratu k čínským kořenům a ostře kritizovala USA, a také za protestů po bombardování čínské ambasády v Bělehradu letadly NATO během vojenského zásahu v Kosovu v roce 1999.
V 21. století však projevy nacionalismu houstnou. Na jaře 2001 propukly po srážce amerického špionážního letadla s čínskou stíhačkou protiamerické protesty. O pár měsíců později se Číňané zalykali štěstím a hrdostí, když Peking získal olympijské pořadatelství. Ještě téhož roku Čínu zalila vlna hrdosti díky jejímu vstupu do Světové obchodní organizace a další, ještě mnohokrát silnější, přišla o dva roky později spolu s vysláním prvního Číňana do vesmíru. Na jaře 2005 potom v Číně propukly masové protijaponské protesty kvůli kontroverzní japonské učebnici dějepisu.
Vztah Číny k Japonsku a USA či obecně k Západu je pro čínský nacionalismus stěžejní. Současné čínské úspěchy, které mají být završeny velkolepou olympiádou, totiž působí jako náplast na rány způsobené Číně během „století ponížení“ (od poloviny devatenáctého do poloviny dvacátého století). Konečně je třeba ukázat světu, co je Čína zač. Takové myšlení lze pozorovat v čínských reakcích na nejrůznější události. „Toto není Čína roku 1899,“ komentoval stranický Lidový deník bombardování čínské ambasády v roce 1999. „Máme nejlepší mozky,“ reagoval zase Beijing Youth Weekly na porážku Kasparova počítačovým programem, který vyvinul šestičlenný tým IBM, v němž byli dva Číňané. „Číňané porazili Kasparova,“ vyvodil si magazín a zprávu zakončil: „Měli bychom být hrdí na dědictví pětitisícileté civilizace, které nám naši předci zanechali.“ Nám nikdo kázat nebude Pro stranu je to dar z nebe. Komunistická ideologie už příliš nezabírá a nacionalismus založený na hrdosti na čínskou kulturu a současné úspěchy tak nastupuje na její místo, aby udržel masu lidí pohromadě a dodával straně na důvěryhodnosti.
Pod tímto vlivem je i olympiáda vnímána jako už hotová věc, kterou nelze spojovat s problémy typu Tibetu. Svým způsobem tu představu podporuje i dalajlama. V rozhovoru pro BBC sice vyjádřil obavy, že nezmění-li Čína svou politiku, v Tibetu budou mrtví přibývat, ale olympiádu v Pekingu nadále podporuje. Přese vše prý zůstává šancí pro Čínu, aby demonstrovala podporu pro svobodu člověka. Je ovšem otázka, nakolik se dalajlama osvědčí jako prognostik.
***
Současné čínské úspěchy, které mají být završeny velkolepou olympiádou, působí jako náplast na rány způsobené Číně během „století ponížení“
O autorovi| Klára Tylová, dopisovatelka LN, Tchaj-wan
