Deska White Chalk se nepodobá vůbec ničemu, co půvabná, anorekticky vyhlížející Angličanka doposud nahrála. Zatímco na minulých deskách řádně kroutil posluchačovými boltci pronikavý ječák nebo náruživá hra na kytaru, tentokrát má, tedy alespoň na první pohled a poslech, výsledek podobu viktoriánského obrázku alabastrové panenky sedící u klavíru. Panenky, která tence plakala – spolu s klavírem, tedy pro ni novým nástrojem se PJ Harvey rozhodla nazpívat album hedvábně jemným vrchním rejstříkem hlasu.
Rázné ztišení PJ Harvey je zdánlivý paradox, má ovšem svoji logiku, ať už jde o zpěvaččinu rozvahu nebo čistě jen o instinkt. Kdo chce být v dnešním nepřekřičitelném babylonu hlasů a vzájemně se míjejících monologů slyšet, musí šeptat, aby posluchač dychtivě nastražil ucho. Zatímco minulost přála všemožným fúzím, stylovým pokusům a hrátkám s kontextem a perspektivou, soudě podle nejvýznamnějších ženských hlasů v populární hudbě dnešní doby (poslední desky Tori Amos, Annie Lennox, Emmylou Harris, Bjork či Joni Mitchell) přišel čas znovu pátrat, co zmůže jediný lidský hlas, jakou výpověď unese, aniž by při tom bylo nutné na posluchače spiklenecky pomrkávat, že tohle všechno se nesmí brát moc vážně. Staré přísloví říká, že je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat. V případě PJ Harvey nejspíš přišel čas vyjádřit se neztenčenou silou skrz prostředníka, který působí křehce – ale právě jen na první poslech.
Drahá temnoto Výchozím stavem k poslechu desky White Chalk by mělo být ticho. Teprve potom lze zaslechnout, kolik má nahrávka vrstev, jak dobře se osvědčené producentské dvojici Flood/John Parish podařilo zasadit zpěvaččinu hru na piano do zvukových krajin, které se posluchačovo ucho postupně učí rozpoznávat. Od spodních, jen tušených hlubokých tónů po valčíkový rytmus s bendžem. PJ Harvey tu nechává znít tónům svého nástroje i hlasu tak, jak necháváme v neznámých vodách padat olůvko ke dnu. „Drahá temnoto, léta jsem tvou přítelkyní/ Uděláš to pro mě?/ Nejdražší temnoto/ A skryješ mě před sluncem/ Slova mě začínají škrtit…,“ vede tu PJ Harvey intimní dialog s hlubinami.
Divoké příbojové vlny minulých desek vystřídal ponor do světa zdánlivé nehybnosti, a tak zatímco v Příbězích z města, příbězích z moře z roku 2000, „děvky pasou a pasáci se kurví“, PJ Harvey rýmuje genocidu se syfilidou a honí milého kolem stolu, na desce White Chalk ponořená do vlastního vědomí popisuje dusivé objetí minulosti kolem krku: „Něco ve mně/nenarozeného a bez požehnání/zmizí v éteru/jeden svět do jiného“ (When Under Ether). Pocitem z takto „utopené“ desky však není úzkost, stejně jako v písni Broken Harp, jejíž titul si PJ Harvey vypůjčila od básníka z 19. století George Borrowa. White Chalk je deska hypnotizující krásy.
***
HODNOCENÍ LN
*****
PJ Harvey: White Chalk Universal 2007, čas 33:59
