Pokoušet se do ohebné češtiny zavést pravidla amerických feministů je nadmíru těžký úkol.
Tolik posměchu jako dosud si však nezaslouží. Otázka spíš zní: Jak by šlo feministům vyjít vstříc?
Opříručce Kultura genderově vyváženého vyjadřování od Jany Valdrové, Blanky Knotkové-Čapkové a Pavly Paclíkové (vydané Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy) se vede ostrá debata, v níž padají tvrdé odsudky a probíhá stejně bojovná obhajoba. Pokusím se o jiný pohled; k němu je nejprve třeba vyjasnit, oč feministům nejspíše jde.
Podle nich uspořádání jazyka bezděčně ovlivňuje naše mínění a jednání. Byla by například představitelná prezidentka, pokud bychom pro ni měli jen maskulinní (mužský) tvar a dokázali o ní mluvit jen jako o prezidentovi? Není nápadné, že „sekretář“ označuje osobu s jinou pracovní náplní než „sekretářka“?
Hospodář a jeho družka Je fakt, že jazyk ve svém vývoji nutně zaostává za realitou. A nemůže to být jinak: kdyby se vyvíjel stejně rychle jako svět, rodiče by nerozuměli svým dětem, prarodiče a vnuci by mluvili jinými řečmi. Do velké míry proto jazyk konzervuje zkušenosti starších dob, našich předků.
Příklad? Není příliš překvapivé, že zatímco hospodář obdělával pole a staral se o vnější hospodářství, starala se hospodyně o hospodářství takříkajíc vnitřní. Jak v naší společnosti ubývají hospodářství, ubývá i prací a zaměstnání, jež dovedou vykonávat buď jen muži, či ženy. Naproti tomu slova „hospodář“ a „hospodyně“ v češtině zůstávají. A podle feministů jsou takto v jazyce konzervovány a fixovány podobné rodové rozdíly, které už neplatí.
Vztah mezi jazykem a skutečností však vůbec není jednoznačný. Toho využívají odpůrci a tvrdí, že počet ministrů ve srovnání s počtem ministryň (nebo počet sekretářů ve srovnání s počtem sekretářek) vůbec nezávisí na tom, zda existuje speciální slovo pro ministra ženu, ale na schopnosti žen. I tento tábor se ve své argumentaci dovolává vztahu mezi jazykem a světem: jazyková korektnost by prý mohla vést k bezpohlavní společnosti, protože se v jazyce rozplynou mužský a ženský rod v rodu neutrálním. Což je ovšem nesmysl. Stačí pomyslet třeba na Finky a Finy, které a kteří užívají bezrodého jazyka; mnozí z nás si přesto nemyslí, že by Finové či Finky byli/y bezpohlavní bytosti.
Jenže… Není přece jen něco pravdy na tom, že maskulinní dominance v našem jazyce má vliv na společnost, když mezi bojovnými feministy nacházíme především ženy a mezi jejich nejzavilejšími odpůrci muže? Nápadně to připomíná úsilí Slováků ze začátku 90. let ve zdlouhavé – a pro leckoho z Čechů směšné – debatě o podobě názvu tehdejší společné republiky (tedy zda se bude jmenovat Československá nebo Česko-Slovenská). Je to soupeření o „viditelnost“ či dominanci, kvůli němuž se má ohýbat doposud zažitý jazykový řád.
Szomszédokra čili Na sousedy Slováci si načas vybojovali oddělenou variantu „Česká a Slovenská“, jež byla předehrou k oddělení skutečnému. Feministům brání v radikálních návrzích rozvinutá flexe češtiny (tj. ohebnost – skloňování a časování, schopnost vyjadřovat pády, rody, osoby…).
Se zavedením „rodové rovnosti“ jsou v češtině mnohem větší potíže než jen pouhý fakt, že tento jazyk zná tři rody. Ty jsou totiž vyjadřovány i rozdílnými sadami koncovek a nadto i shodou podmětu s přísudkem či podstatného jména s přívlastkem, jak dobře vědí i školáci („již jako mladá dívka se ujala vedení pivovaru“). Důsledné zavedení rodové rovnosti do češtiny je z těchto důvodů obtížné, ba nemožné.
Rodovost jazyků přitom volně souvisí právě s jejich ohebností. Není náhoda, že aglutinační jazyky (tj. takové, které množné číslo, pád či rod vyjadřují vždy samostatnou specifickou předponou či příponou) jako finština, turečtina, baskičtina či maďarština většinou neznají gramatické rody či je vyjadřují jen slabě. Rodovost je slabě značena i v tzv. analytických jazycích, ke kterým patří angličtina.
V češtině například narazí feministé na časté užívání tzv. generického maskulina: tedy že se pro označení skupin obého pohlaví užívá takových tvarů slov, jakých se zároveň užívá pro skupiny výhradně mužské. Příklad: český divák je náročný, obyvatelé České republiky budou letos volit.
Bylo by tu lze hovořit o jakési tvaroslovné homonymii – jedno slovo má dva významy, obyvatelé jsou a) jen muži, nebo b) muži i ženy. Pro feministy ovšem nejde o homonymii, ale o dominanci mužského rodu.
Do ulic šlo řeznictvo. A studentné Nejčistší řešení tohoto problému by bylo zavést vedle mužských a ženských množných čísel ještě takové tvary, jež by „neutrálně“ označovaly skupinu zástupců obého pohlaví (naši předkové nepomysleli, že by to jednou mohl být problém).
Takže bychom například měli vedle slov studenti a studentky ještě slovo studentné, s novou koncovkou pro označení skupiny studentů mužů i studentek žen bez rozlišování pohlaví. Obdobně by bylo třeba upravit další koncovky, aby se nepodobaly dosavadním mužským ani ženským tvarům. Například: České divákné je náročnů. Až na to, že tak uměle vytvořený obourodý plurál by byl poněkud brutální zásah.
Jiné řešení: Užívat důsledně generického feminina, tedy zásadně psát obyvatelky České republiky a mínit tím muže i ženy. Jenže tím by se kyvadlo rodové nerovnosti jen převrátilo na opačnou stranu.
Někteří feminističtí lingvisté navrhují využívat dosavadních slovních možností slov češtiny, tedy například podstatná jména hromadná (obyvatelstvo místo obyvatelé) či slovesná přídavná jména (studující namísto studenti). To je však řešení nedůsledné a málo koncepční. Není totiž zcela jasné, jakých tvarů užívat, ani kdy a jak: protestovalo zubařstvo, či protestovali zubní léčící?
Místo nápisu Přijme se řeznictvo by bylo vhodnější užít Přijme se řeznice či řezník, jenže do ulic by zřejmě vyšlo rozzlobené mladé řeznictvo, neboť užití mužského a ženského rodu komplikuje v češtině shoda přívlastku s podstatným jménem a shoda podmětu s přísudkem. Takže do ulic vyšli/y mladé/í rozzlobení/é řeznice a řezníci (v zájmu korektnosti by bylo potřeba střídat i pořadí mužských a ženských tvarů). Autorky Pěkný a Silná Ve vzrušených diskusích upozorňovalo „uživatelstvo“ (či „užívající“?) češtiny na případy nemožné či komické. Důsledné prosazování podstatných jmen hromadných typu obyvatelstvo by představovalo příliš rozsáhlý a násilný zásah do současné češtiny.
Představitelné řešení, jak se vypořádat s rodovou nerovností, by bylo vzájemně zaměnitelné užívání generického maskulina i feminina. Takže by bylo možné běžně psát autoři Silná a Pěkný stejně jako autorky Pěkný a Silná (pokud to některým mužům zní nemožně, může to být důkazem, jak stavba jazyka ovlivňuje jejich vnímání světa). Po „zrovnoprávnění“ generického maskulina s femininem bychom však museli obdobně vyjadřovat i slova odvozená.
Znamenalo by to, že volně zaměnitelná by byla i taková spojení jako učitelské platy se zvýšily a učitelčiny platy se zvýšily („učitelovy platy“ je jistě něco jiného než „učitelské“, jenže jakým přídavným jménem odvozeným od podstatného jména „učitelka“ nahradit „učitelské“?). Otázka pak je, zda bychom si všichni náležitě rozuměli, pokud by zpráva zněla, že vláda chystá zvýšení učitelčiných platů, popřípadě rozhodla o zvýšení platů učitelkám.
Připustit volně zaměnitelná generická feminina a maskulina by tedy znamenalo rozkolísání současné jazykové normy češtiny. Nicméně ze všech možných řešení osobně považuji toto za nejschůdnější.
Host po vzoru kost Čeští feministé mají kvůli ohebnosti češtiny se zaváděním rodové rovnosti mnohem větší problémy než třeba jejich severoameričtí kolegové. Není však nutné se jim pro to posmívat.
Na druhou stranu jsou pochopitelné obavy, že vynucené prosazení pomlčky či spojky „a“ do názvu federace Slováků a Čechů nepřineslo nakonec pro společný stát nic dobrého. Rozkývání norem nemusí vést jen k osvícenějšímu, bezpředsudečnému pohledu na svět, ale může vést (a často vede) i k rozvratu stávajícího pořádku. Jistě není udržitelné držet se starých pravidel jen proto, že jsou stará a vyzkoušená, když podstatou našeho žití je nepřetržité plynutí a změna, ač obvykle natolik pomalá, že sotva postihnutelná. Jenže rozvraceči starého pořádku bohužel často nedovedli nic jiného než jej zbořit, nemajíce žádnou zkušenost a schopnost zavést pořádky nové. Lidé starých pořádků z nich tedy mají pochopitelnou obavu.
A ještě poznámky na závěr: 1. Pozorné čtenářky si jistě povšimly, že jsem dosud důsledně užíval generického maskulina (čeští feministé). Chci je ubezpečit, že nemám problém užívat i generického feminina.
2. V debatách o zavedení nových pořádků do češtiny se často skloňuje novotvar hostka, který se stal jakýmsi symbolem dané diskuse. Rád bych proto připomněl, že už ve staré češtině existovala ženská podoba slova host s vlastním skloňováním. Z toho vyplývá dvojí: a) již naše předchůdkyně rozlišovaly, kdo k nim přišel na návštěvu, a svou milou sousedku vítaly slovy „milá hosti“ (viz Slovník spisovného jazyka českého, kde je u ženského tvaru host, jenž už tehdy byl označen za zastaralý, doložen příklad z díla Aloise Jiráska „vítej, milá hosti!“); b) zavádět neobvykle znějící novotvar hostka je – slovy komentátora Bohumila Doležala – kravina, máme-li k dispozici tvar, jehož se v češtině již užívalo a jenž by navíc pro snazší zavedení do současného úzu mohl bez problémů nahradit vzor kost.
***
Není přece jen něco pravdy na tom, že maskulinní dominance v našem jazyce má vliv na společnost, když mezi bojovnými feministy nacházíme především ženy a mezi jejich nejzavilejšími odpůrci muže?
Například by bylo možné běžně psát autoři Silná a Pěkný stejně jako autorky Pěkný a Silná. Pokud to některým mužům zní nemožně, může to být koneckonců důkazem toho, jak stavba jazyka ovlivňuje jejich vnímání světa.
O autorovi| Martin Havlík, Autor (* 1972) pracuje v oddělení stylistiky a lingvistiky textu Ústavu pro jazyk český AV ČR lingvista
