Známý brněnský nakladatel Martin Reiner (jméno Pluháček, pod kterým ho známe z dřívějších dob, mu bylo životem dočasně vnucené, proto se v dospělosti vrací ke jménu původnímu) je svou podstatou umělec. V jeho literárním díle dosud dominovala především poezie, ve které dosáhl značných organizačních úspěchů: nikdo zřejmě toho pro básníky od roku 1989 neudělal tolik, co on, takže slavné básnické slety na Bítově byly z velké míry holdováním Pluháčkovi Reinerovi a jeho službě Múzám. Kromě toho vydává také Michala Viewegha, což s tím jaksi souvisí, ale jen hmotně.
Ve svém nakladatelství Druhé město si před nedávnem vydal prozaický text, o kterém v Respektu napsali, že je jeho prvotinou, což není úplně přesné, ale fakt je, že o těch dvou předchozích je taktnější mlčet. Není však ani důvod, proč se pozastavovat nad tím, že si autor vydá knihu u své firmy, vždyť i matka raději donosí plod u sebe. A jeho text je skutečně povahy tak intimní, že by ho někdo jiný ani nedal z ruky.
Prózu Lucka, Maceška a já bychom tradičním pojmoslovím mohli nazvat jako iniciační nebo také výchovný (Erziehung) román. Na jeho začátku vstupuje hrdina do vyprávění jako jeliman, v jeho průběhu pak dochází k různým vývojovým peripetiím, kdy se postava tzv. hledá, v jeho závěru pak máme již hotového tvora, který ví, čím je, takzvaně se našel. U Reinerova hrdiny dochází k tomuto zasvěcení na dvou frontách, intelektuálně a sexuálně, což bývá obvyklé.
Na začátku, časově jde o konec 80. let, se spíše náhodně objeví na jakési schůzce zakázaných brněnských intelektuálů, kde mu „tajný spisovatel“ Paukner vloží do ruky jakousi zasvěceneckou šifru: útržek dopisu, který zůstal v korespondenci po básníkovi Maceškovi. A naznačí mu, že by se měl vydat po této stopě, že to je jeho úkol. Mladík však o Maceškovi zatím nikdy neslyšel. Rychle to napraví a zjistí, že se jedná o významného básníka, který těsně po únoru emigroval do Anglie, kde dosud žije, snad ale v psychiatrické léčebně. Hrdina se jako omámen vydává na pátrání po Maceškovi. Odjíždí do Londýna a je jak v Jiříkově vidění...
V tuto chvíli trochu informovanější čtenář tuší, kdo je předobrazem Reinerova vyprávění. Jedná se samozřejmě o brněnského básníka Ivana Blatného (1919–1990), o nějž se Pluháček-Reiner skutečně léta zajímal, někteří i vědí, že u něj v psychiatrické léčebně v jižní Anglii byl ještě několik měsíců před listopadem 1989 a že patřil k posledním, s kým byl básník v kontaktu. K jistému čtenářovu překvapení však kniha není o Blatném, nýbrž o něčem jiném.
Únos v pyžamu Sotva totiž začne učedník plnit úkol Mistra Pauknera, je vystaven zkoušce mnohem větší, skutečně formující. Dívka Marta, se kterou udržuje jistý, ne nijak horlivý, poměr, se zhroutí a pokusí se o sebevraždu, neboť je jaksi temně rodově zatížena. Přežije, ale zbyde po ní malé dítě, čtyřletá Lucka. Toto roztomilé dítě, které hrdinovi říká strejdo a časem se naučí jíst i jeho omáčky, které se on zase naučí připravovat, se stane jeho největším úkolem, jeho pravou zkouškou mistrovskou. Zatímco maminka se léčí dlouhodobě v nemocnici (nemohou ji pustit, neboť venku došlo k převratu a psychiatři se obávají, že by to s ní znovu praštilo), novopečený „tatínek“ se učí být dospělým mužem, přičemž fabulaci je zde obětována otázka, co na to asi sociálka...
Následují pak roztomilé kapitoly ze života mladého muže a něžného děvčátka. Mladý muž se stará, povídá si s Luckou, chodí s ní nakupovat, kupuje jí botičky, jezdí na výlety, tráví léto na chalupě na venkově. Převládajícím podáním je poetizující fejeton, takové to solidně artistní psaní, při kterém si vypravěč drží jistý odstup, ale zároveň se chce se čtenářem podělit s tím, jak hezky mu psaní jde.
Krásné časy s Luckou však nemohou trvat věčně – tato dočasnost je vlastním napětím knihy. Marta se jednou vrátí a idyla skončí. Zde se do knihy, do té doby poklidné, začíná snášet cosi tísnivého, co bychom mohli nazvat horor vaginalis, strach z žen a touha zůstat s Luckou, tedy s osobou bez pohlavních nároků. Situace se komplikuje, když se uprostřed knihy zjeví jako deus ex machina tajemný Jürgen, který podoben Mefistovi odvleče hrdinu i s pyžamem do postele do Darmstadtu. V této jako by snové pasáži z budoucnosti je snad naznačeno východisko z krize: třetí pohlaví. To je ostatně diagnostikováno i u Macešky, který byl rovněž tajným gayem, což je tajemství, které hrdina svěří jen své knize.
Z ní je tedy čtenář trochu zmaten, i když nemůže říct, že nikoli okouzlen. Je to knížka, která nenápadně naznačuje, že cesty zasvěcení mohou vést k nečekaným závěrům.
