Sobota 18. května 2024, svátek má Nataša
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Továrna na umění

Česko

Britský umělec Damien Steven Hirst je typickým tvůrcem povrchního a vtíravého kýče

Čtyřiačtyřicetiletý britský umělec Damien Hirst je typickým produktem společenské a sociální situace přelomu tisíciletí. Do širšího povědomí se dostává v roce 1995 oceněním Turnerovou cenou. Stal se známým svými objekty - zvířaty nebo jejich částmi naloženými do formaldehydu. Plastikou, která ho proslavila především, byla přepůlená kráva a tele, samozřejmě v obřím akváriu. Od té doby Damien Hirst rozšířil svůj repertoár a dnes nabízí i díla v jiných médiích.

Dnes už to také není osamocený umělec, ale továrna na umění. Zaměstnává údajně až několik set asistentů. Bylo by zajímavé zjistit, zda i na tuto výrobnu dopadla globální ekonomická krize. Doposud byl Damien Hirst nejprodávanějším žijícím umělcem. Jeho díla dosáhla astronomických částek, například v roce 2007 prodal For the Love of God (Pro lásku Boží) za 50 milionů britských liber (což je víc než jeden a půl miliardy Kč). Dílo koupila nespecifikovaná investiční skupina. Touha upoutat, být viděn Před rokem jsem ve svém textu Entartete Gedanken (titul je záměrně v němčině) označil za „typické, povrchní a vtíravé kýče současného světového umění“ díla a osobnosti Damiena Hirsta, Jeffa Koonse a architektku Zahu Hadid.

Určitě nejsou jediní, jen typičtí. Tito umělci používají velká gesta, speciální materiály, zažité ikony, pseudohumanistické postoje. Typická je pro ně blízkost obecnému vkusu a zároveň určitá distance od něj a gesto protestu, který však není protestem, jen zneužitím síly protestu. Především z jejich díla čiší touha upoutat, být viděn, přinášet instantní hodnoty. A to je esence kýče.

Tito lidé a jejich díla se objevují na nejvyšších místech nejrůznějších žebříčků lidských hodnot, vévodících světu informací, který zároveň tyto pochybné hodnoty propaguje a kodifikuje. Jsou nejúspěšnější, nejprodávanější, nejdražší.

Přemíra umělců, uměleckých děl, galerií a muzeí, trhů s uměním atp. činí z uměleckých děl pouhý druh informace. Ukazuje se, že většina uměleckých děl funguje, jen když jsou převedena do jazyka informací a v souvislostech s dalšími podobnými informacemi, které je doplňují a teprve tak dotvářejí jejich smysl a význam. Na druhé straně se umělecká díla stala druhem výrobku s utilitárním zaměřením na tzv. umělecké sběratelství, které dnes funguje především jako klasifikační hledisko společenského postavení.

Provokace je nejméně již od dadaismu legitimním uměleckým procesem, ale dnes se stala provokace či formální výjimečnost vedoucím elementem snah některých umělců a teoretiků. I výtvarní umělci chtějí být viděni, chtějí být podobnými „stars“, jako jsou popoví zpěváci a herci. Jejich díla jsou často překvapivá a šokující asi tak jako přední strany bulvárních časopisů. A stejně tak jako bulvární skandály jsou určena k zapomenutí. I u nás se někteří umělci snaží o podobná šokující gesta, například David Černý, který se mimochodem inspiroval dílem Damiena Hirsta, když naložil do akvária Saddáma Husajna v životní velikosti.

Ale současná nejmladší umělecká generace už nehledá skandály, alespoň ne tak brutálně a všeobecně. Při pozorování současné mladé scény nalézám spíše prvky určité jemnosti. Společenská angažovanost, která je z jejich děl patrná, už nemá formu revolučního gesta, ale spíše nabízené ruky či podnětu k zamyšlení. Zvlášť česká scéna je ve své většině jemnější než většina scén ostatních evropských států. Ale to už je jiná kapitola.

O autorovi| Milan Knížák, generální ředitel Národní galerie

Autor: