Je to kniha sestavená z textů nezakrytě publicistických, psaných pro okamžitou spotřebu deníku, ve kterém se jistá „hrubost šití“ snad dá snést. Pro použití v knize by přece jen asi stálo za to texty poněkud zliterárnit a zkulturnit, aby pak čtenář nečetl věty jako třeba, že „při opravě rodinného domu však ve věku patnácti let nešťastnou náhodou zemřel otec...“, což je těžko představitelné i v prostředí početných rodin moravských, kde se otcem stanete velmi mladý.
Pomineme-li však autorčin humpolácký styl a často velmi kostrbatou výstavbu článků, které někdy nesmyslně končí tam, kde by mohly začít, čteme tu soubor velmi zajímavých, ba někdy vzrušujících příběhů. Soukupová se v 80. letech – to byla mladou ženou ještě třicetiletou – pohybovala v prostředí brněnské opozice. S většinou portrétovaných se poznala osobně a tato známost je základem i textů. Blízko měla k Petru Cibulkovi, jehož portrét tu nemůže chybět. Je z něj zřejmé zklamání z této rozporuplné a asi i velmi brněnské postavy a obsahuje rovněž jistý psychologický postřeh o Cibulkově fixaci na matku – článek se jmenuje tak, že zbytek už je vlastně zbytečný: Matku ze seznamů Cibulka vyškrtl.
Cibulkovým antipólem je Jaroslav Šabata, jehož charismatu se Soukupová vydala bez zábran a s oddaností. Zajímavě tu ale vysvětluje okolnosti prvního a zásadního těsně polistopadového střetu mezi ním a právě Cibulkou: kdo si na to pamatuje, bude to číst se zaujetím.
Druhým výrazným a vymykajícím se případem jsou životní osudy politické vězeňkyně Vlasty Tesařové, vysokoškolské učitelky marxismu, která se k opozici dala z lásky právě k Šabatovi, ve vězení pak podepsala spolupráci s StB a listopad 1989 prožila v slzách lítosti nad koncem socialismu.
Soukupová ve svém výběru rozumně vynechává známé zakázané brněnské literáty (Rotrekl, Uhde, Trefulka, Kratochvil...), bez kterých je obraz Brna velmi neúplný. Náhradou jsou příběhy bytostí možná známých a „standardních“, v něčem dokonce až výstředních, pravým slovem asi „nepoddajných“: Eva Trúda Vidlařová, Slávek Popelka, Jiří Muller...
VBrně se více dařilo – možná ještě daří – svérázu a jisté zaťatosti, jež má nejspíš původ ve spiritualitě, která z Moravy zdaleka nevymizela. Náboženský disent jistě v Čechách také existoval, ale jen na jižní Moravě byl skutečně doma a silný tak, že mohl stát sám za sebe. Osobnosti jako katoličtí aktivisté, ať již kněží nebo laici – Augustin Navrátil, Josef Adámek, František Lízna, Iva Kotrlá – nesou výraznou moravskou pečeť a sekularizovaný Čech by jim měl být vděčný za to, že s nimi sdílí jeden národ.
Všichni na jedné hromadě Brno nehrálo v kontrarevoluci druhé housle, prohlásil po roce 1968 temně Alois Indra. To samé tvrdí v předmluvě knihy Lukáš Jelínek (a ten to musí vědět, neboť napsal o brněnské opozici diplomovou práci) o časech normalizačních. Ty měly samozřejmě v Brně a na jižní Moravě své zvláštnosti a charakter. Brno je přece jen menší město, pro leckoho obří vesnice, navíc s obyvatelstvem mnohdy z vesnice přišlým: jeho střed je vlastně jedna velká náves, politologicky řečeno agora, na níž se potkávají lidé, kteří by se v Praze třeba navzájem i vyhnuli. Jak říká v knize evangelický duchovní a chartista Jan Šimsa, Brno bylo politicky i vnitřně semknutější, těch pár desítek opozičníků se tam znalo zcela bezprostředně a hranice, jež by v Praze tvořily jejich odlišné postoje, tady byly zcela prostupné. Též linie mezi disentem a tzv. šedou zónou, představovanou především uměleckými a intelektuálními kruhy, tu byla mnohem méně zřetelná. Specifičností moravské opozice se ale tato kniha nezabývá. Ta plyne až z příběhů a portrétů.
***
Jana Soukupová: Nepoddajní aneb Nešlo to jinak
Vydal Host, Brno, 2010
