Všechny malé děti jsou prý roztomilé. S touto myšlenkou zařadili režiséři do scénáře zahájení pekingských her i sedmiletou zpívající holčičku. Jenže pak jim její přirozená roztomilost nebyla dost, a tak místo ní nechali před kamerou otvírat pusu jinou, roztomilejší.
Tu mezeru mezi zuby malé Jang by žádný divák na tribuně zahlédnout nemohl. Podvod (či zdokonalení) se tedy udál výhradně kvůli televizím. Pak se vlastně žádný spektákl v Pekingu ani nemusel konat. Celé představení mohl Čang I-mou v klidu natočit předem na Barrandově. A vlastně to tak trochu i bylo - organizátoři přiznali, že ohňostroje byly v televizním přenosu digitální.
Tato epizoda nevypovídá ani tak o Číně; je to výmluvná ukázka, jakou převahu má v celé současné civilizaci vizuální sdělení. Ne že by takové vizuální spektákly vznikly včera, nové je ale to, jak si vizuální sdělení monopolizovalo samotnou myšlenku skutečnosti a pravdy. O pozadí vizuální manipulace toho víme víc než kdy jindy, povídáme si o ní (falešná zpěvačka prý naštvala i Číňany), ale přesto se jí rádi necháme svádět.
Která z těch dvou holčiček to asi dotáhne dál? Fenomenální zpěvačka s křivými zuby, anebo ta, již náhoda obdařila krásnou tváří?
Čtěte „Skrytá hvězda...“ na str. 10
