Od březnového summitu Evropské unie si stoupenci stále hlubší integrace slibují velké věci. Právě tady a teď mají být položeny základy společné ekonomické vlády a rozšíření měnové unie na unii dluhovou a přerozdělovací. V úmyslně čím dál abstraktnější houšti euromechanismů se při pečlivém ohledání možná najdou i zárodky společného dluhopisu.
Jak už se poslední dobou v eurozóně stává, agenda možná nakonec bude prozaičtější a akutnější. Dobře informované zdroje z francouzské vlády tvrdí, že na stole bude záchrana Portugalska. Lisabon už nedostává na trhu půjčku s úrokem pod šest procent. A ministr financí Carlos Pina, který dosud žádost o pomoc důsledně vyvracel, přiznává, že tak vysoké úroky země delší dobu neustojí. To je dosud nejsilnější našlápnutí k odeslání žádosti o pomoc. Portugalsko navíc v podstatě již na pomoci téměř závislé je. Většinu jeho dluhopisů už kupuje Evropská centrální banka. Také portugalské komerční banky se už k penězům těžko dostanou jinde než ve Frankfurtu. Ratingová agentura Moody’s navíc politikům jasně vzkázala, že v ohrožení je i Španělsko, kterému kvůli obrovským nákladům na vyčištění bank od špatných úvěrů snížila rating. A investory začala rovnou připravovat na další pokles poté, co se ukázalo, že bankovní čistění bude stát spíš 120 než 20 miliard eur původně avizovaných premiérem Zapaterem.
Za krizi se většinou považuje stav, kdy se věci na nějaký čas vymknou z rovnováhy. Eurozóna ale prožívá cosi jako trvalou sérii krizí, které snad obden připomínají, jak to dopadne, když musí země žít s nevhodně nízkými nebo vysokými úroky. Rozpad eurozóny si nikdo neumí představit. Euro se bude zachraňovat za každou cenu. Tou cenou je právě trvalý stav ohrožení.
