Neděle 16. června 2024, svátek má Zbyněk
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Tvůrčí atmosféru vystřídal strach

Česko

Omezení kontaktů se zahraničím, zastaralé přístroje a kádrování dusily po roce 1968 českou vědu

Už jsou na hranicích. Sověti vás budou okupovat, tvrdil profesor Augustin Betz, ředitel Ústavu molekulární chemie Technické univerzity v Braunschweigu Jaroslavu Spížkovi. Přední český mikrobiolog pobýval v srpnu 1968 pracovně v Německé spolkové republice. Betzovi nevěřil a nebyl sám.

„Jeho kolegové mě uklidňovali, že to není politicky možné a že Augustin je trochu skeptik. On se však bránil: s mou povahou to nesouvisí, družicové snímky hovoří jasně. Sedl jsem do auta a přijel do Prahy. Druhý den Sověti opravdu dorazili,“ popisuje profesor Spížek. Srpnový příjezd „spřátelených“ armád pro něj byl i přes předpověď německého kolegy šokem.

Tehdejšího ředitele Astronomického ústavu Luboše Perka zastihla invaze na cestě do Hamburku. „Už nikam nepojedete, obsadili nás,“ sděloval ráno 21. srpna hoteliér na Přimdě docentu Perkovi. Ten v západočeském městečku nocoval s manželkou a sekretářem Mezinárodní astronomické unie při cestě na jednání výkonného výboru této organizace. „Rychle jsme se sbalili a dojeli na hranice. Tam jsme žádné vojáky neviděli. Pokračovali jsme tedy až do Hamburku, strávili týden na konferenci a pak se vrátili zpět,“ vypráví ve své pracovně docent Perek. O emigraci s manželkou neuvažoval hlavně kvůli rodině, která zůstala v Československu. Pro Jaroslava Spížka i Luboše Perka byla invaze překvapením. Uznávaný chemik a polistopadový předseda Akademie věd Rudolf Zahradník s ní naopak trochu počítal. „Už od konce února jsem sužoval svou ženu a kamarády tvrzením, že sem Sověti musí vpadnout, jinak že se jim imperiální říše rozsype,“ vzpomíná profesor Zahradník.

Vědce nahradili aparátčíci Příjezd „spřátelených“ armád vyvolal doslova zemětřesení. Následné změny se promítly do všech oblastí života. A nevyhnuly se ani vědě.

I přes chabé přístrojové vybavení laboratoří a omezené kontakty se zahraničím vládla během 60. let na řadě ústavů Československé akademie věd (ČSAV) příjemná tvůrčí atmosféra. Po invazi se však podmínky badatelů začaly postupně zhoršovat. Mnoho jich muselo svou práci opustit, řada špičkových odborníků odešla do exilu (podrobněji viz text Vědci emigrovali ve velkém na straně 26).

Jako zatroubení k útoku na akademii zafungovalo prohlášení čtyř jejích pracovníků, kteří se tak koncem dubna 1969 přihlásili k normalizaci. Pamflet otištěný na stránkách Rudého práva vyzýval „všechny čestné pracovníky ČSAV“, aby se svým podpisem připojili. Někteří jednotlivci výzvu vyslyšeli, mnoho ústavů se však proti ní ohradilo.

Sílily také tlaky na Františka Šorma, chemika stojícího v čele akademie. Ten nakonec po „přátelském“ rozhovoru s radou sovětského velvyslanectví S. I. Prasolovem v říjnu 1969 odstoupil. Řízením akademie byl nejprve dočasně, od jara pak 1970 trvale pověřen informatik Jaroslav Kožešník.

„Tím se otevřel prostor k normalizaci. Ubírala se dvěma směry: mířila na sbor akademiků i na jednotlivé ústavy,“ vysvětluje Antonín Kostlán z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, který s kolegy dlouhodobě zkoumá proměny české vědy.

Akademie byla v 60. letech velmi složitou institucí. Sbor akademiků fungoval jako učená společnost, která rozhodovala o vědě. „Postupně z něho byli vyloučeni všichni emigranti a mnozí z nich, například ekonom Ota Šik, historik František Graus nebo fyzikální chemik Jaroslav Koutecký, patřili ke špičce. Během 70. a 80. let začaly do sboru akademiků přicházet místo vědců spíše normalizační kádry,“ popisuje proměnu Antonín Kostlán.

Krokem namířeným proti ústavům bylo v červnu 1970 odvolání všech ředitelů. Někteří museli odejít hned, jiní byli ještě dočasně pověřeni řízením. Další dostali jakousi „zkušební dobu“, během níž mohli ukázat, jak se v nových podmínkách osvědčí. „Původní ředitele nahrazovali spíše aparátčíci než vědci. Často jim chybělo potřebné vzdělání, mnohdy měli i pochybně dokončenou vysokou školu,“ podotýká český historik.

Mikrobiologický ústav vedl před srpnem 1968 (a nějaký čas i po něm) Ivan Málek. „Byl znamenitým mikrobiologem, ale zároveň také mocnou osobou, členem ústředního výboru komunistické strany. Držel nad námi ochrannou ruku, a díky tomu jsme mohli i za hlubokého bolševismu relativně slušně pracovat.

I když podmínky byly samozřejmě nesrovnatelné s dnešními,“ popisuje profesor Spížek.

Zásadní proměna atmosféry přišla s novým ředitelem Vladislavem Zalabákem. „O mikrobiologii neměl ani ponětí a sledoval přísně stranickou linii,“ vzpomíná Jaroslav Spížek. A jak se Zalabák k vedoucí funkci dostal? Údajně se zeptal, který ústav akademie je největší, a ten si pak vybral pro řízení. Imunolog Jaroslav Šterzl označil Zalabáka spolu s jeho zástupcem Josefem Babičkou jako „nekompetentní politicko-bachařské vedení“. Genetička Margita Kohoutová zase v knize Osude, osude… vzpomíná, že se krátce po nástupu Zalabáka „ústav světového jména změnil v pelech donašečů“.

Podobná situace panovala i na mnoha dalších pracovištích. Rudolf Zahradník, který působil v Ústavu fyzikální chemie, diplomaticky poznamenává, že se do vedení dostali lidé, kteří nebyli prvotřídní profesně ani charakterově.

Zakážeme všechno Po výměně ředitelů začaly čistky na jednotlivých pracovištích. „Nejprve mířily proti členům komunistické strany. Ti byli v rámci takzvané výměny členských legitimací zváni na kobereček a vyslýcháni,“ popisuje Antonín Kostlán. Hrozily jim dva typy postihu: buď vyškrtnutí, tedy dočasné vyloučení ze strany, nebo přímo vyloučení. To podle českého historika v praxi znamenalo odchod ze zaměstnání a problém sehnat jinou, byť i nekvalifikovanou práci. Následovaly prověrky nestraníků. „Vyhazov postihl asi desetinu zaměstnanců akademie,“ odhaduje Antonín Kostlán. Ti, kdo směli zůstat, byli postiženi řadou omezení.

Styky vědců se zahraničními kolegy se výrazně omezily. Zájemci o cestu na Západ podléhali přísnému kádrování. „Prestižní anglicky psané časopisy jako Nature nebo Science chodily do našich vědeckých knihoven v ilegálních sovětských mutacích. Cenzura v nich navíc vymazala statě, které se jí zdály jakkoliv nepohodlné,“ vzpomíná astrofyzik Jiří Grygar.

Postupné „přituhování“ má v živé paměti i profesor Zahradník: „Všichni vedoucí skupin, včetně mě, šli na jaře 1970 k prověrkám. Tam byla individua mého typu přimáčknuta ke zdi. Následoval zákaz přednášek, zákaz publikování, zákaz téměř všeho. Naštěstí jsem však nebyl vyhozen.“ Dodává, že se zásluhou několika kamarádů a především své ženy naučil brát věci z veselejšího konce. „Když jsem měl zakázáno vše a byla mi odebrána i vědecká skupina, řekl jsem si, že teď nazrála doba pro psaní knih, a začal jsem psát,“ popisuje svůj recept Rudolf Zahradník.

Pokračování na straně 26

Tvůrčí atmosféru vystřídal strach

Dokončení ze strany 25

„Hlavní nenávistná vlna komunistického zásahu proti akademii, kterou tehdy řídil Jaromír Obzina, člověk stojící někde mezi Státní bezpečností a ústředním výborem komunistické strany, mířila na společenské vědy,“ upozorňuje Antonín Kostlán.

Řada ústavů se dočkala úplného rozprášení nebo zásadního přebudování. „Jejich čelní představitelé totiž byli v 60. letech příliš vtaženi do demokratizačního procesu,“ vysvětluje Antonín Kostlán. Bez náhrady zanikly třeba Ústav metodologie a teorie vědy nebo Politologický ústav. Historický ústav se dočkal reorganizace a nového názvu Ústav československých a světových dějin. Dvě nezávislá pracoviště, Filozofický a Sociologický ústav, byla sloučena do normalizačního „supercentra“ označovaného Ústav filozofie a sociologie.

A jaké normalizační změny postihly české badatele nejvýrazněji? „Hlavním problémem bylo zpřetrhání kontaktů mezi českou a světovou vědou. Lidé ve věku kolem třicítky, tedy v době, kdy se mohou nejvíce naučit, nevyjížděli do zahraničí. Navíc se často ani nedostali k odborným pracím zahraničních kolegů, a tak přešlapovali na místě,“ upozorňuje Antonín Kostlán. S tím souhlasí i astronom Luboš Perek: „Největší zločin na vědě byl, že mladí lidé nemohli jezdit ven.“ Přístroje a další materiální vybavení českých laboratoří nebylo nijak oslnivé. Ale právě při stáži na špičkovém pracovišti si vědec mohl „osahat“ nejmodernější přístroje. „Peníze na stipendia pro cestu za hranice jsme měli, přijetí na ústav se také dalo zařídit, uskutečnění cesty však bohužel záviselo hlavně na výjezdní doložce,“ vypráví docent Perek.

Bádání dusila i celková změna nálady na pracovištích. Uvolněnou tvůrčí atmosféru vystřídaly strach a nejistota. „Věda je výjimečná tím, že se k ní uchylují vnitřně zranitelní lidé, kteří přemýšlejí jinak, než je běžné. Pro svou práci potřebují určitou imunitu. Na mnoha ústavech však vzniklo doslova fízlovské prostředí,“ upozorňuje Antonín Kostlán.

Také profesor Spížek připouští, že se atmosféra na Mikrobiologickém ústavu změnila k nepoznání. Mohla za to výměna vedení a fakt, že moc drželi v rukou hlavně kádrováci.

Rudolf Zahradník zase vzpomíná, že na konci roku 1969 se už lidé báli zastavit na schodišti a krátce spolu pohovořit, ničemové totiž měli neustále napjaté uši.

To v průběhu 60. let byla situace zcela jiná. „Říká se, jaký pán, takový krám. Rudolf Brdička, tehdejší ředitel Ústavu fyzikální chemie, byl chemický velmož, nadaný člověk s ušlechtilými způsoby, a poměry v ústavu tomu odpovídaly,“ vypráví profesor Zahradník. Sešel se tam navíc intelektuálně silný tým vědců. Ředitel Brdička přál lidem s dobrými nápady a fantazií. „Pro mě byla proto po srpnu 1968 nejhorší právě ztráta nádherné atmosféry Brdičkova ústavu,“ podotýká Rudolf Zahradník.

Kromě izolovanosti a pokřivených vztahů na pracovišti však vědce sužovalo špatné vybavení. „Češi pracovali s přístroji starými 15 či 20 let. Když se poškodily, nezbývalo než je opravit. Západní vědec by se zdejším podmínkám vysmál,“ domnívá se Antonín Kostlán. Nebylo také obvyklé, aby měl zkušenější badatel „k ruce“ tým laborantů. „Vše se dělalo doslova na koleně,“ podotýká český historik.

Rudolf Zahradník si dnes pochvaluje, že ke svým experimentům nepotřeboval mnoho chemikálií. Na jejich dodání by totiž čekal rok nebo i dva. Vědec tak musel své pokusy plánovat s neuvěřitelným předstihem.

„Technické vybavení zastarávalo a novinky v astronomické technice se v našem vybavení objevovaly opožděně. Nejvíce jsme zaostávali ve výpočetní technice. Dostupné sovětské počítače byly poruchové a zastaralé – většinou šlo o ilegální kopie strojů IBM. Počítače z tehdejší Německé demokratické republiky měly podstatně horší parametry než srovnatelná technika na Západě,“ popisuje Jiří Grygar. Upozorňuje také, že spolupráce se zeměmi východního bloku se podobala vzájemné podpoře chromých a slepých.

***

Vědci se báli pohovořit spolu na schodišti, ničemové totiž měli neustále napjaté uši

Zemětřesení na akademii Biochemika Františka Šorma vystřídal po srpnových událostech roku 1968 v čele Československé akademie věd normalizátor Jaroslav Kožešník. Většina ředitelů ústavů byla odvolána, nebo alespoň dočasně zbavena funkce, na jejich místa nastoupili politicky „spolehlivější“ lidé. Mnohé, především společenskovědní ústavy čekalo úplné rozprášení. Kontakty vědců s kolegy v zahraničí se výrazně omezily, stejně jako přísun peněz do vědy.

Emigrace nejvíce postihla Ústav jaderného výzkumu v Řeži. V letech 1968 až 1970 ho opustilo 50 zaměstnanců Spolupráce se zeměmi východního bloku se podobala vzájemné podpoře chromých a slepých

O autorovi| Eva Hníková, redaktorka LN

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!