Čína se právě loučí s dalším lunárním rokem. Tentokrát se nesl ve znamení tygra – zvířete, které v říši středu platí za krále a symbol dynamiky, moci i pozitivního pohybu. Už proto všichni věřili, že to bude rok výjimečný. Byl. Ale v Pekingu z toho mají bolení hlavy. Inteligentní tygří síla, která měla dominovat, si vylámala zuby prakticky na všech diplomatických frontách. Inzerovala „harmonii“, ale do roku zajíce ve čtvrtek vstoupí rozhádaná s Amerikou, Evropou i Japonskem.
Čínská ekonomika se loni valila vpřed. A světová média – stejně jako Peking – předpovídala, že zemi čekají skvostné a harmonické měsíce. Jejich symbolickou předzvěstí se měla stát i velká sláva v jedné z malých vesnic provincie Kuej-čou na jihozápadě země.
Bývalý britský premiér Tony Blair tam spolu s hvězdou akčních filmů Jetem Li před kameramany a fotografy slavnostně zahajoval projekt na výstavbu solárních lamp, které mají přinést světlo i do těch nejchudších koutů světa. Na symboly si říše středu potrpěla vždycky.
O několik měsíců později proto čínská média doplnila tuhle reportáž o informaci, že země právě zahajuje stavbu solární elektrárny, která se svým výkonem 166 megawattů stane největší v celé Asii. K tomu ještě dodala, že hned v 16 provinciích se rozbíhá stavba továren na výrobu solárních panelů.
Všechny tyto střípky měly dohromady vytvořit obrázek velmoci, jíž není osud planety lhostejný a stará se, aby energii získávala co nejšetrnějším způsobem. Nějak už v té mozaice ale nezbylo místo na zmínku, že na produkci panelu o výkonu jednoho kilowattu jsou dnes v Číně zapotřebí dvě tuny uhlí, z něhož se tam vyrábějí i tři čtvrtiny elektrické energie.
Navíc se shodou okolností ve stejné době dostala pekingská diplomacie do křížku s mezinárodním společenstvím.
Vyhrála jej, ale vítězství to bylo hořké. Hlavním poraženým totiž byla Evropská unie – a bitevním polem kodaňský klimatický summit. Jeho neúspěch způsobený čínskou neústupností tak hned na začátku roku poznamenal snahu Pekingu nakreslit co nejpozitivnější obraz celkem nepřehlédnutelným šrámem.
Americké slunce Reputaci si následně nezlepšila ani na konferenci o klimatu na domácí půdě, tvář si tak doslova na poslední chvíli aspoň zachránila na summitu v mexickém Cancúnu, i když kompromisní dohoda spíše umožňuje další vyjednávání než samotnou ochranu životního prostředí.
Čerstvým políčkem pro továrnu světa, jak je zvykem Čínu občas titulovat, je pak rozhodnutí Washingtonu zakázat v amerických ozbrojených silách užívání jiných než jen čistě amerických solárních panelů. Peking totiž doposud těmito výrobky zásoboval více než polovinu světového trhu, jehož hodnota loni činila 29 miliard dolarů – a Spojené státy odebíraly zhruba 15 % jeho produkce. Takové číslo nelze opomenout ani za normálních okolností. Připočítámeli k tomu ale fakt, že si americká administrativa na Peking stěžuje u Světové obchodní organizace i kvůli větrným turbínám, vyznívá ještě podstatně nepříznivěji. „Byli bychom radši, kdyby vyhrál McCain,“ neslo se v čínských kuloárech, když Američané sčítali výsledky posledních prezidentských voleb. Peking dobře věděl, že s demokratickým prezidentem to bude mít těžší než s republikánem. Obama byl totiž méně předvídatelným hráčem než McCain a Demokraté vždy častěji nastolovali otázky dodržování lidských práv i obchodních pravidel. A i když nový šéf Bílého domu po inauguraci prohlásil, že chce usilovat o lepší vztahy s Čínou, přišly první konflikty velmi rychle.
Doslova k zuřivosti ale Peking přivedlo loni v lednu oznámení, že Washington odprodá Tchaj-wanu americké zbraně v hodnotě 6,4 miliardy dolarů. Jak známo, Peking považuje ostrovní zemi za svou odštěpeneckou kolonii a nevylučuje její připojení i silou. I to je jeden z důvodů, proč vyvíjí nové a nové zbraňové systémy včetně neviditelných stíhaček a ponorek, staví první letadlovou loď a zkouší rakety schopné zničit chloubu amerického námořnictva, letadlové lodě.
A aby toho nebylo málo, sešel se Barack Obama o měsíc později s dalajlamou, který je pro čínské komunisty ztělesněním všeho zlého.
Hanba císaři Horko bylo čínské diplomacii i loni na podzim. Bouři, kterou Peking rozpoutal ve Východočínském moři, zdejší vody dlouho nezažily. Příčinou byl incident, během nějž byl u ostrovů Senkaku (v Číně jim říkají Tiao-jü) po kolizi s čluny japonské pobřežní hlídky zadržen kapitán čínské lodi.
Výsledkem byla diplomatická válka, v níž Čína pálila jednu slovní salvu za druhou. Japonský velvyslanec v Pekingu se ani nestačil otáčet, kolikrát byl předvolán na čínské ministerstvo zahraničí. Před císařskou ambasádou se protestovalo a na internetu opět kolovaly výzvy k bojkotu zboží pocházejícího ze země vycházejícího slunce i k útokům na japonské obchody a restaurace. Státem živený nacionalismus předváděl, co dokáže.
Úsilí Pekingu o získání respektu i podpory na mezinárodním poli ale definitivně pohřbil zcela bezprecedentní útok jeho chráněnce – režimu Kim Čong-ila – na jihokorejský ostrov Jonpchjong. Západ už sice po březnovém potopení jihokorejské korvety Čchonan severokorejským torpédem naléhal na Čínu, aby se připojila k potrestání Pchjongjangu, ovšem marně.
Bombardování civilních objektů, vůbec první od konce Korejské války v roce 1953, však byla silná káva a Peking si to dobře uvědomoval. Přesto se ani tentokrát k otevřené kritice ze strany mezinárodního společenství nepřidal. Naopak bil na poplach v okamžiku, kdy se do blízkosti jeho teritoriálních vod přiblížila americká letadlová loď USS George Washington, která se zúčastnila společných námořních manévrů Jižní Koreje a Spojených států.
Země východní a jihovýchodní Asie ale cvičení i přítomnost americké letecké pevnosti nechávaly chladnými. Naopak si s výjimkou Severní Koreje definitivně potvrdily, jakou hrozbu pro ně modernizovaná čínská armáda představuje a koho se v budoucnu musí opravdu bát.
Počin a trest Vyvrcholení, jak jinak, přišlo na závěr loňského roku. Doslova hysterickou reakci plnou urážek na všechny strany vyvolalo rozhodnutí Nobelova výboru udělit mírovou cenu vězněnému aktivistovi Liou Siao-poovi.
Pětapadesátiletý čínský literární kritik a historik byl totiž v prosinci 2009 odsouzen režimem k jedenácti letům vězení za údajné rozvracení státního zřízení. Toho se měl Liou dopustit jako spoluautor Charty 08, dokumentu, který požaduje demokratizaci čínské společnosti. Nic mu přitom nebylo platné, že do textu Charty je de facto kompletně zahrnut text aktuálně platné čínské ústavy.
„Podpora kriminálních živlů, komplot Západu, znevážení staleté tradice udílení Nobelových cen i samotného výboru, jehož členové jsou pouhými loutkami...“ Čína chrlila jedno obvinění za druhým. A jedním dechem hrozila všem, kdo se zúčastní slavnostního ceremoniálu v Oslu. Samotné Norsko pak Čína potrestala zrušením už dlouho dopředu domluvených setkání.
Disonantní harmonie Oficiální politikou končícího čínského prezidenta Chu Ťin-tchaa je vytváření harmonické společnosti, rok tygra ale takový nebyl ani trochu. Ve výčtu domácích i zahraničních diplomatických „průšvihů“ Pekingu by navíc bylo možné dále pokračovat. Od uvěznění aktivisty, který svět upozornil na skandál s kontaminovaným sušeným mlékem, až po výstavbu vodních děl v Tibetu, včetně přehrazení v Indii posvátné a životadárné řeky Brahmaputry.
Určitou nadějí jsou alespoň výsledky „tiché“ diplomacie, díky které Čína nakonec přece jen přiměla Severní Koreu k ústupkům a návratu za jednací stůl. A vyhlídky na zlepšení vztahů se Spojenými státy přinesla v polovině ledna cesta končícího čínského prezidenta Chu Ťin-tchaa do Bílého domu.
Po večeři je čas na klavír Stačí popsat její aranžmá: obří obrazovky na památném newyorském Times Square chrlily reklamní spoty vykreslující Čínu v těch nejzářivějších barvách a na oplátku se dva americké peněžní ústavy z Wall Street (J. P. Morgan Chase a Morgan Stanley) dočkaly vysněného povolení ke vstupu na čínský trh. Chu Ťin-tchao se pak dočkal spektakulárního přijetí. Bílý dům mu vůbec poprvé připravil státní večeři, po které dlouhá léta marně toužil. Čínské noviny odložily ochotně tisk svých vydání o celých osm hodin, jen aby mohly tuhle událost zachytit.
Jen už nezmínily, co jejich prezident připustil na závěrečné tiskové konferenci: že totiž jeho země musí ohledně dodržování lidských práv do budoucna ještě ledacos udělat. Přitom to v zásadě klidně udělat mohly: Chu za to sklidil hlasitý aplaus na americké i mezinárodní scéně, aniž by jej ovšem tohle v zásadě laciné gesto k čemukoli konkrétnímu vázalo. Podstatně zajímavější tak byl jiný detail: klavírní virtuos Lang Lang v Bílém domě zahrál skladbu „My Motherland“, ústřední píseň z nacionalistického filmu o boji čínských jednotek proti americkým vojákům v Korejské válce.
Loni touhle dobou se Čína těšila na rok tygra. Teď si evidentně oddychla, že ho má za sebou, a vyhlíží rok zajíce. Nejspíš v naději, že tohle zvíře umí po čertech dobře kličkovat.
***
Klavírní virtuos Lang Lang v Bílém domě zahrál skladbu „My Motherland“ – ústřední píseň z nacionalistického filmu o boji čínských jednotek proti americkým vojákům v Korejské válce
Země východní a jihovýchodní Asie nechává americká vojenská přítomnost klidnými. Jediné, co jim opravdu bere – krom Severní Koreje – spánek, je modernizovaná a stále silnější čínská armáda.
O autorovi| ROBERT MIKOLÁŠ, Autor je zpravodajem Českého rozhlasu ve východní Asii; novinář
