říká historik umění Ludvík Hlaváček, který nesdílí negativní hodnocení tvorby finalistů Chalupeckého ceny
Příspěvek k rozhovoru Františka Skály s Františkem Skálou (Umění je prázdná podprsenka, LN 11. 12. 2009), aneb: Co takhle mluvit také s jinými?
Byla jsem tu skoro hodinu, ale neviděla jsem ani jedno umělecké dílo. - Bodejť! Milá paní, která jste napsala tento zápis do návštěvní knihy výstavy HDP v Městské knihovně v Praze. Umělecké dílo není zboží. Abyste ho viděla, musíte vynaložit určitou energii, být ochotna konfrontovat svou dosavadní zkušenost s názorem, který naleznete, pokud jej budete hledat, ve vystaveném díle. Teprve v tomto rozhovoru se může probudit to, co jste tu hledala.
Když jsem v sedmdesátých letech pracoval v Uměleckoprůmyslovém muzeu jako správce depozitáře, měl jsem na starosti bezpečné uložení muzeálních předmětů a jejich fyzický pohyb. Během mých pracovních povinností pro mne tyto předměty nebyly uměleckými díly. Teprve ve volných chvílích, kdy jsem měl čas sednout si před ten či onen předmět a vnímat jej jako umělecké dílo, docházelo dříve či později k oné známé formě otřesu, které se říká prožitek krásy. Tyto příklady potvrzují tvrzení Vlastimila Zusky: „Hmotný substrát estetického objektu je jen základem, bází, na níž probíhá tvorba estetického objektu díky aktivitám vnímatele.“ (Estetika, úvod do současnosti tradiční disciplíny, Praha 2002, str. 30)
Jistě, umělecké dílo, jehož ontologickým výměrem je myšlenka, se váže ke svému hmotnému nositeli různým způsobem, tu volnějším, tu zas těsnějším. U děl, u kterých hraje velkou roli pečlivá práce rukou, cítění materiálu a charakteru zpracování - tak jak je tomu u Tvých děl Františku - je prožitek uměleckého díla jakoby „přilepen“ na hmotný předmět. Ale i u takových děl je podmínkou jejich adekvátního vnímání ochota přistoupit k nim jako k umění a navázat s nimi přiměřený dialog. IMichelangelova Davida je třeba vnímat aktivně, máme-li jej vnímat jako umělecké dílo. Jsem si jist, že ze čtyřiceti turistů, které vysadí autobus na florentském náměstí, sotva jeden člověk bude schopen uskutečnit způsob vnímání, ke kterému ten kus kamene vybízí a který bude doprovázen oním pocitem úžasu, který této soše získal věhlas. Třicet devět turistů odejde od Davida nedotčeno. Ti viděli možná velkou hlavu, osobité gesto ruky, ale žádné umělecké dílo.
U artefaktů, u kterých řemeslná dovednost a materiálová citlivost nehraje významnou roli, jako např. u Sušáku na lahve Marcela Duchampa z roku 1914, je pochopitelně vztah uměleckého díla -onoho specifického aktu lidského vnímání - k materiálnímu předmětu mnohem volnější a k jeho přiměřenému vnímání musíme aktivovat vzdálenější horizonty naší zkušenosti. Rozdíly ve způsobu vnímání jsou velké, ale týkají se komunikační strategie, semiotických vazeb mezi značícím a označovaným, ne však kvality díla. I dílo, které nemá žádné materiálové a řemeslné kvality, jako například ten zmíněný sušák, je schopno vyvolat v divákovi hluboký otřes, který rozhýbá jeho dosavadní životní názor, podstatně přeskupí jeho škálu hodnot a podobu smyslu, kterou doposud propůjčoval svému okolí i sobě samému.
Myslím, že v odborných komisích, které posuzují umělecká díla, mají zasedat pouze teoretici, třeba historici umění (kterým Ty a někteří televizní hlasatelé říkáte bůhvíproč „kunsthistorici“), ne však umělci. Ti totiž, a to včetně těch nejlepších, mezi které počítám, jak víš, i Tebe, nemají v „popisu práce“ onen odstup blížící se ideálu objektivity, jakkoli ta zůstane nerealizovatelným ideálem i v postojích teoretiků. Ponech si svůj názor Františku, svou jednostrannost a pěstuj ji, pokud Tě inspiruje k tak nádherným dílům, jaká tvoříš. Nevnucuj ji ale druhým. Byla by to na tom světě nuda, kdybychom byli všichni stejní.
Navštívil jsem výstavu letošních finalistů dvakrát a všechna vystavená díla mně udělala vždy velkou radost. Džadoňova připomínka prefabrikace našeho života v konfrontaci s živelným, ve své stejnosti neopakovatelným prouděním řeky, mozaika jednoduchých grafických znaků, která se skládá v celek lidského vztahu mezi dvěma lidmi náhodně spojenými stejným jménem Petra Herotová, vztah člověka k vodnímu živlu prezentovaný jak rizikem plavby, tak mnohostí romantických nálad, které Alena Kotzmannová vystavila v kabině lodi, pollockovská živelnost kresby kontrastující s marnými fragmentárními pokusy o verbální vyjádření našeho místa na světě dvojice David Böhm, Jiří Franta, a konečně texty Jiřího Skály, které vykloubeny ze svého účelu ukazují kouzlo a tajemství SLOVA.
To všechno je podáno pro umění typickou komplexností a holistickým způsobem, který provokuje u vnímatele pocit otřesu jeho dosavadních myšlenkových schémátek. K tomuto pocitu, který si asi nezadá s pocitem, který byl dříve nazýván slovem krása, přispívá i bystrý úsudek a vynalézavost umělců vyjadřovat se neotřelým a úsporným jazykem, který nám připomíná, že lidský život není jen opakující se rutinou. Milý Františku, ač stále upřímně obdivuji Tvá díla, rozhodně nesdílím Tvé negativní hodnocení tvorby letošních finalistů Chalupeckého ceny.
