V rozhovoru pro sobotní LN David Rath zdůraznil, že Hitler pomocí zbrojení vyřešil hospodářskou krizi v Německu. Méně často se už říká, že v Československu mělo zbrojení po roce 1935 zcela totožný hospodářský efekt.
Zatímco ČSR začala zbrojit ze strachu a pod tlakem vnějšího ohrožení, v Německu šlo o integrální součást nacistické politiky revize versailleského uspořádání Evropy, vnuceného poraženým z první světové války vítěznými mocnostmi Dohody. Vysvětlit zbrojením likvidaci nezaměstnanosti v Německu třicátých let je však zjednodušující. Hitler snížil nezaměstnanost dávno předtím, než se soustředil na masivní zbrojení. Počty nezaměstnaných totiž významně redukovala i další opatření nacistické sociální politiky.
Již vlády Výmarské republiky ve 20. a na počátku 30. let usilovaly o skryté posílení vojenského potenciálu Německa a Hitler v této politice zprvu pokračoval. Zpočátku ani prudce nevzrůstaly náklady na zbrojení; ty v roce 1934 byly sice pětinásobné ve srovnání s předchozím rokem, avšak vzhledem k nízkým výchozím číslům se nejednalo o závratný růst (v roce 1938 to už bylo pětadvacetkrát tolik). Daleko důležitější roli na počátku sehrávaly investice, které s válkou souvisely jen nepřímo, zvláště budování infrastruktury, v čemž jistě největší proslulosti dosáhla síť německých dálnic. Ostatně téměř pětina jejich dnešní délky byla vybudována ještě před II. světovou válkou.
Ženy, zůstaňte v domácnosti!
Hitlerova politika zaměstnanosti ve srovnání s politikou předchozích vlád nebyla v principu nijak převratná. Spíše jen prohlubovala dosavadní praxi veřejných investičních projektů. Byla ovšem masivnější a výrazně zvyšovala objem státního zadlužení. Nacistům navíc hrál do karet i globální ekonomický vývoj. Ve vyspělých zemích včetně Německa dosáhl hospodářský propad svého dna v roce 1932, kdy průmyslová výroba klesla v průměru na 60 procent předkrizového stavu, a v době, kdy se Hitler ujal moci, byla již ekonomika na mírném vzestupu a v růstovém trendu pokračovala.
Navenek byl úspěch Hitlerovy politiky zaměstnanosti oslnivý. Během jediného roku se mu podařilo výrazně snížit počet nezaměstnaných. Ještě překvapivější je skutečnost, že historikům se nepodařilo prokázat, že by za tímto účelem byly významněji falšovány statistiky. Zatímco v roce 1933 bylo průměrně 5,5 milionu nezaměstnaných, o rok později to bylo již jen 2,7 milionu.
Jednou z cest řešení byla redukce zaměstnanosti žen. Hitler nechával vyplácet zvláštní dávky ženám, které přestaly hledat práci a zůstaly v domácnosti. Vytlačováním žen z trhu práce v letech 1933–1935 snížil počet uchazeček o zaměstnání o celou jednu třetinu. Stejný cíl měly i bezúročné manželské půjčky, jichž jen do roku 1935 využilo přes půl milionu manželských párů. Podobně počty nezaměstnaných redukovala i v březnu 1935 zavedená všeobecná branná povinnost. Tedy nebyla to jen tvorba nových pracovních příležitostí, nýbrž i techniky vytlačování významných skupin obyvatelstva z pracovního trhu.
Vzbuzoval dojem, že ví, co dělá Za Hitlerovy vlády došlo také k rozšíření oprávněných osob z povinného sociálního pojištění (například v roce 1939 byli do pojištění zahrnuti řemeslníci). Opatření, jako rozšiřování klientely a zvyšování dávek z pojištění, však byla vždy primárně motivována politickými a ideologickými cíli nacismu. Hitlerova sociální politika měla i svou odvrácenou stránku. Od roku 1934 docházelo k likvidaci samosprávy v pojistných institucích, odborové organizace byly nuceně sjednoceny do Německé pracovní fronty (DAF) a trvale klesal počet vysokoškolských studentů. DAF ovšem byla jen stínem skutečných odborových organizací. Konflikty na trhu práce se neřešily kolektivním vyjednáváním, nýbrž byrokratickou cestou pomocí direktiv státních komisařů práce.
Trendy v hospodářské politice byly ve 30. letech ve vyspělých zemích podobné, bez ohledu na to, zda šlo o diktatury, nebo liberální demokracie. Politika deflace, zlatého standardu a rozpočtových škrtů, tedy postupy typické pro drtivou většinu vlád na počátku krize, začal nahrazovat státní intervencionismus a deficitní rozpočtová politika. Hitler použil recepty, které znaly a v různé míře využívaly i ostatní vlády. On však stál v čele autoritářského režimu, který se nemusel ohlížet na demokratické procedury a práva občanů. V tom tkví značný díl tajemství jeho úspěchu.
Roli jistě sehrály i psychologické faktory, podobné, jaké stály v pozadí úspěchu Franklina D. Roosevelta v USA. Objevil se charizmatický muž, který vzbuzoval dojem, že ví, co dělá, a dokázal lidem vrátit naději na zlepšení jejich situace.
Sociální politika jistě dodnes zůstává jedním z nemnoha pozitivně reflektovaných jevů nacistické éry. Ostatně ještě v roce 1964 si podle výzkumů veřejného mínění 30 procent Němců myslelo, že nebýt války, Hitler by patřil k největším státníkům. Přesto dost dobře nelze sociální politiku vydělovat z kontextu nacismu jako celku. Bylo by to podobně chybné, jako kdyby se vyzdvihovaly např. úspěchy husákovské rodinné politiky bez zvážení ostatních, méně příznivých jevů normalizační éry.
***
Jeho autoritářský režim se nemusel ohlížet na demokratické procedury a práva občanů
O autorovi| Jakub Rákosník, historik
