Čeští politici jedou na svůj první evropský summit, kde se odmítnou více integrovat
Velkými slovy se má šetřit, přesto – unijní summit, který dnes začíná v Bruselu, znamená pro českou evropskou politiku změnu paradigmatu. Je to první summit od zveřejnění německo-francouzské výzvy, aby členské státy začaly svou hospodářskou politiku koordinovat a pomalu postupovaly k hospodářské vládě, a tedy první možnost o jejich návrhu na nejvyšší úrovni jednat. Česká vláda po jistém vyčkávání dala srozumitelně najevo, že se tohoto ambiciózního projektu neúčastní – výkon o to pozoruhodnější, že k němu nebylo třeba pouze odvahy, ale i určité politické zdrženlivosti.
Ačkoliv dosud není jasné, co přesně z německofrancouzské iniciativy vzejde, věcně vzato musí většina návrhů, jak byly představeny v lednu, české pravici konvenovat. Podstatou „paktu konkurenceschopnosti“ je soubor politických závazků, především zreformovat důchody a přestat s nezřízeným zadlužováním. Primárně Německo s Francií pakt nabízejí ostatním členům eurozóny, připojit by se ovšem mohli také nečlenové, tedy i Česká republika. Je veřejným tajemstvím, že první návrh vznikl v Německu, přesněji řečeno uvnitř vládní CDU. Pohnutky Němců, kteří se za poslední rok spíše nedobrovolně a neradi stali ručiteli za dluhy Řecka a dalších kandidátů na státní bankrot a teď hledají alespoň nějakou cestu, jak dlužníky přinutit k větší hospodárnosti, jsou pochopitelné a rozumí jim i Nečasova vláda. Také se jí líbí německo-francouzská představa, že by pakt byl mezinárodním, ne unijním právem a vyhnul se tak Evropské komisi. Čechy by Němci v paktu viděli docela rádi. Přesto vláda po důkladné debatě jasně řekla: hodně štěstí, ale to není nic pro nás.
Politici porazili úředníky České republice by účast nepřinášela žádné výhody. Hlavní výhrada ale spočívá v tom, že závazky by vláda přijímala nejen za sebe, ale de facto i za vlády budoucí. Zúžila by tak manévrovací prostor například nějakému příštímu levicovému kabinetu, který třeba nebude chtít posouvat hranici odchodu do důchodu. Ačkoliv teoreticky by státy z paktu mohly vystoupit, učinit tento krok by vyžadovalo vysokou duševní odolnost a pevné nervy. Proto je pakt zpochybněním demokratického režimu.
Zatím není vyloučeno, že z návrhu nic kloudného nevzejde. I v takovém případě by ale pozice, kterou Nečasova vláda zaujala, měla svůj význam. Až dosud se české vlády v EU vůči unijním orgánům i vůči služebně starším zemím nedokázaly chovat sebevědomě, a pokud měly na to či ono odlišný názor, nechávaly si ho pro sebe.
Když už čeští ministři ukazovali zuby – například Vlastimil Tlustý při tažení proti pivní dani –, dávali si dobrý pozor, aby jimi zvolené bojiště bylo vedlejší. U skutečně důležitých věcí typu Lisabonské smlouvy kapitulovali vždycky. Tentokrát se tedy Praha poprvé chová svébytně ve skutečně důležité věci.
Tím, že šla proti zažitým vzorcům chování, vláda podle očekávání naráží na odpor. Úřednická mentalita panuje především na ministerstvu zahraničí, však také ministr Karel Schwarzenberg na schůzi vlády chtěl, aby se Praha k myšlence hospodářské koordinace přihlásila, a dokonce aby požadovala celý pakt zařadit do evropského práva tak, jak si přeje Evropská komise. Kromě Schwarzenbergových stranických kolegů byl však celý kabinet proti. Vůbec poprvé od vstupu do EU před sedmi lety se Praha zbavila syndromu „být u toho“ za každou cenu, poprvé se oprostila od strachu, že na sebe nedej bože upozorní.
Klimatická změna Této paličaté vládě je teď za vzor dáváno Polsko. Když prý se i takhle sebevědomý a asertivní národ s vyvinutým smyslem pro suverenitu do německo-francouzského systému hlásí, není se jistě čeho bát. Poláci chtějí být vevnitř, i když ještě neplatí eurem, proto, aby mohli ovlivňovat vývoj eurozóny.
Polsko je ovšem asertivní jen výběrově, především v bezpečnostní a energetické politice. Tam, kde jde o peníze (v tomto případě peníze z fondů v příštím rozpočtu EU, Polsko bude na rozdíl od České republiky čistým příjemcem do nedohledna), se Varšava chová přízemně, suverenita nesuverenita.
Jen slepý by přitom neviděl, jak se atmosféra v Evropě po loňské krizi eura posouvá k větší střízlivosti (v Nizozemsku parlament před summitem vládu zapřísahal, aby už nepřeváděla žádné další pravomoci na unijní úroveň). Už asi nebude tak snadné zacházet s pochybovači o stále užší evropské integraci jako s kverulanty. Česká emancipace přichází v celkem příhodnou dobu.
***
Když už čeští ministři ukazovali zuby – například Vlastimil Tlustý při tažení proti pivní dani –, dávali si dobrý pozor, aby jimi zvolené bojiště bylo vedlejší. U skutečně důležitých věcí typu Lisabonské smlouvy kapitulovali vždycky.
O autorovi| DANIEL KAISER, komentátor LN e-mail: daniel.kaiser@lidovky.cz
