Je leden, pojďme mluvit o lásce. Peter Altenberg ve svém textu nazvaném Lyrika píše: „Každý nešťastně milující je,Werther‘, každá slušná žena, která nevyslyší, je,Lotta‘. Goethe vylíčil svou subjektivní nešťastnou lásku k paní Lottě Buffové tak, že má věčnou hodnotu pro všechny subjektivně nešťastně milující a pro všechny tak zvané slušné ženy, které nechtějí vyslyšet, stala se tedy objektivní!“
Jako kdyby si toho byl vědom i Ivan Bunin při psaní Míťovy lásky. Míťův přítel Protasov mu říká: „Vy jste mi povedené děti, pámbůh vám odpusť! A při tom všem, rozmilý tambovský Werthere, máš nejvyšší čas pochopit, že Káťa je především ženská nátura a s tím že nic nesvede ani policejní náčelník. A ty, coby nátura mužská, lezeš po zdi, kladeš na ni nejvyšší požadavky instinktu zachování rodu a to všechno, to se ví, je naprosto zákonité a v jistém smyslu dokonce posvátné.“ Proto ani nepřekvapí, když Míťa skončí stejně jako Werther.
V Buninově novele je také mistrovsky zpodobena nezralost mladých milenců. O recitující Kátě tak čteme: „Káťa byla celá rudá, tonula v rozpacích, co chvíli jí přeskakoval hlásek a sotva lapala po dechu, což bylo dojemné a kouzelné. Recitovala však s onou banální zpěvností, falší a hloupostí v každém slově, která byla v této společnosti pokládána za vrchol recitačního umění...“
Dívka, to je věčné téma velkých tvůrců. Nejenže někdo tvrdí, že horní polovina ženského těla je andělská a spodní ďábelská, ale u bytosti přecházející z dítěte v ženu je ještě o jeden protiklad víc. Nejslavnější postavu v tomto směru stvořil pokračovatel ruských tradic Vladimir Nabokov v románu Lolita. „Někdy..., když si Lolita náhodou psala úkoly, cucala konec tužky a hověla si křížem natažená v křesle, nohy přes opěradlo, odhazoval jsem celou svoji pedagogickou zdrženlivost, pouštěl z hlavy všechny naše hádky, zapomínal na veškerou svoji mužskou hrdost – a doslova jsem se plazil po kolenou k tvému křeslu, moje Lolito!“
O dvanáct let dříve než Míťova láska, tedy roku 1913, vznikla jiná slavná novela, Smrt v Benátkách Thomase Manna. I v ní se jedná o milostné vzplanutí k „dítěti“, tentokrát chlapci Tadziovi: „... Tadzio měl na sobě tmavomodrou námořnickou bundu se zlatými knoflíky a na hlavě příslušnou čepici... Byl krásnější, než se dá říci, a Aschenbach si jako už tolikrát s bolestí uvědomil, že slovo může smyslovou krásu jen velebit, nikoliv vyjádřit.“ A i zde se nakonec platí životem. Splétání lásky a smrti, to je přece další z refrénů života a umělecké tvorby.
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
