Ač věkem babička, na vnoučata nespěchám. Proto si jen tak s virtuální vnučkou zajdu na prohlídku virtuálního muzea jazykových vykopávek. Proč právě tam? Inu, řekni mi, jak mluvíš, a já ti řeknu, co jsi zač a v jaké žiješ době.
Hned u vchodu mě zarazí hrobka přechodníku – o jakou krásu se to připravujeme, zapomínajíce užívat přechodníky! Jenže jak je můžeme znát a používat, nenaučivše se je ve škole? A jdeme dál – kolem expozice jazykového rasismu (tam se nezdržíme, to zná každé malé dítě) a ageismu (exponáty jako „Přijmeme mladého perspektivního ekonoma“ a „Bojujte proti vráskám“).
Celé jedno patro muzea je věnováno jazykovému sexismu. Vnučce se tají dech napětím: vstupujeme do sekce „Boj pohlaví“. Co je to, babi? ptá se. To máš tak, jazyk předával z generace na generaci „moudra“ o vztahu žen a mužů. Ženy věřily, že muž je hlavou rodiny a žena krkem, který tou hlavou hýbe. Nebo že ženy mají takzvané ženské zbraně, kterými dosáhnou úspěchu, neboť muži prý myslí vždycky jen na to jedno. Nebo že manželství je džudo, kde záleží na tom, kdo jde na koho lstivěji. Hm, kroutí vnučka hlavou, proč jste se nedomlouvali přímo, bez oklik?
Údiv ji neopouští, ani když vstupujeme do sálu nazvaného „Ženská a mužská role“. Kulí oči na ženy pečovatelky a muže živitele a pokouší se je logicky propojit s vedle vyvěšenými údaji o počtu žen samoživitelek nebo průměrnou výší alimentů v tehdejší společnosti. Výroky o tom, že žena ten nepořádek líp vidí nebo že pro dítě je důležitější matka, jí neladí s poměry, které zná z domu; tatínek s maminkou se jí věnují stejně a oba si domácí práce rozdělují. Učitelka? Diagnóza Vidím na vnučce, že se jí jazykový sexismus hluboce dotýká. V sálu nazvaném „Pracovní trh, politika, rozhodování“ nejprve marně hledá ženy. Zdá se, že tehdejší média zajímaly kromě poslanců, ekonomů, lékařů, vědců a dalších „-ů“ už jen modelky, missky, herečky a něčí přítelkyně. Žena měla nižší odborný status než muž, např. učitel byla profese, a učitelka diagnóza nebo se používaly pro tutéž profesi u mužů lépe znějící názvy: číšník–servírka, kosmetička–vizážista.
Zdůvodnění jako „žena patří ke sporáku“, „politika je špinavá věc, nic pro ženy“ nebo „parlament je jako hokejová šatna, binec, hluk a smrad“ (výrok jednoho expolitika), označení krkavčí matka pro ženu, která odejde od malého dítěte na pracovní trh a další jazykové vykopávky vnučkou přímo otřásly. Vrcholem byl záznam z vědecké konference z roku 2005, kde se vědkyně styděly za ženský tvar a mluvily o sobě jako o vědcích. Jak může někdo takhle uvažovat? ptá se pobouřeně. A kdy se to, babi, konečně začalo řešit?
Usmála jsem se: Víš, děvče, docela to šlo. Hlavní je o tom mluvit. Jazyk nakažený sexismem je pacient, který prostě jednoho dne musel do jazykové ordinace. Jako kdysi v sedmdesátých letech minulého století jiné jazyky v zemích, jejichž reprezentace usilovaly o demokracii. Protože demokratické obsahy je možné sdělovat jen demokratickým jazykem.
O autorovi| Jana Valdrová, lingvistka, autorka příručky Kultura genderově vyváženého vyjadřování
