V minulém vydání Orientace vyšel text novináře Aleksandera Kaczorowského Poláci a „židovské plémě“. Autor reflektoval nesouhlasnou vlnu, s níž se v jeho zemi setkávají knihy sociologa Jana Tomasze Grosse o polském antisemitismu. Protože ale značný nesouhlas vyvolává i Kaczorowského interpretace, přinášíme na tomto místě také opačný pohled.
Proč poslední knihy Jana Tomasze Grosse – amerického sociologa polsko-židovského původu – vzbuzují takový odpor? Jeho příznivci v tom mají jasno: Bojíme se, že část naší minulosti nebyla taková, jak bychom si přáli, a že z jejího idealizovaného obrazu zbudou pod tíhou toho, co píše, jen trosky. A dodávají, že Grossovu nejnovější knihu Zlaté žně mohou odmítat pouze ti, kdo sami nemají čisté svědomí.
Je to zvláštní úkaz: liberální publicisté, kteří se jinak rádi prohlašují za zastánce objektivního a racionálního uvažování, se zrovna v tomto případě uchylují k psychologizaci. Tváří se, jako by odhalení psychologických zákonitostí kolektivního vědomí hrálo důležitější roli než naplnění podmínek vědecké historické publikace. Přesvědčují nás – jako například redaktor Newsweeku Aleksander Kaczorowski – že Poláci stále nechtějí zavrhnout zločince, kteří za peníze udávali Židy nebo vraždili v lesích židovské uprchlíky.
Noční můry se vracejí Opravdu je právě tohle kořenem nesouhlasu, který Grossovy knihy v polské společnosti vyvolávají? Nesouvisí ten odpor spíše s prostou skutečností, že mnoho lidí prostě odmítá přijmout jako dogma Grossovu tezi, podle níž většina Poláků během okupace aktivně fandila Hitlerově exterminační politice? Grossem shromážděné příklady udavačství, prohledávání masových hrobů či vraždění uprchlíků z německých transportů působí věrohodně. Nikoli však závěry, které z toho vyvozuje. Podstatou sporu s autorem knih Strach a Zlaté žně je otázka, zda takové chování představovalo okrajový jev, nebo bylo normou.
Gross tvrdí, že šlo o běžné chování většiny Poláků za německé okupace. V mediální vřavě, kterou vyvolává každá jeho kniha, pak spříznění publicisté vykreslují obraz nevyzrálé společnosti, jež dětinsky odmítá uznat zjevnou pravdu. Tu přitom v jejich podání představují pouze Grossovy závěry, a kdo s nimi nesouhlasí, kompromituje se jako „nedospělá osobnost“. Je to velmi pohodlná taktika: Gross díky ní nemusí obhajovat krkolomné teorie před svými kritiky z řad historické obce, naopak jeho oponenti jsou nucení zdůvodňovat, proč mu nevzdávají patřičný hold.
Knihu Zlaté žně jsem si pozorně přečetl a přiznávám, že mě šokovala: takové množství anachronismů, zjednodušení a tak koncentrované přehlížení situace, jež za německé okupace v Polsku panovala, jsem nečekal. Jde o chyby, kterých by se snad mohl dopustit Američan, který se v dějinách regionu orientuje spíše povrchně, ale u autora polského původu taková míra zkreslování nutně budí pochybnosti a otázky.
Zopakujme však ještě jednou: znamená to, že zvěrstva popsaná v knize se nestala? Ano, stala! Avšak všude tam, kde to bylo možné, se setkávala s rozhodným odmítnutím. Polský podzemní stát trestal udávání Židů za peníze smrtí. A lidi, kteří těsně po válce prohledávali masové hroby v Treblince, rozháněli jak protikomunističtí partyzáni majora Łupaszka, tak komunistická policie. Tam, kde byl odboj slabý, gauneři si užívali beztrestnosti. Ale i na ně pak nakonec často došlo v rámci poválečných procesů s kolaboranty. Samozřejmě – v podmínkách války se okraj společnosti, ponořený do zvířecího strachu, ničemnosti a chamtivosti, významně rozšiřuje. Tvrdit však, že se za tímto okrajem ocitla prakticky celá společnost, to je prostě nepřijatelná lež.
Nelze samozřejmě nesouhlasit s tvrzením, že část zločinů byla vědomě či podvědomě zapomenuta. Stud sehrál nepochybně významnou roli. Koneckonců i židovská společnost se velice nerada vracela k tématu vlastního „okraje“ – k lidem, kteří posluhovali okupantům v ghettech či některým z velitelů lesních skupin. Znamená však vždy nechuť připomínat si noční můry minulosti snahu o falšování dějin? Často spíše jde o touhu zapomenout na tu pokořující zkušenost, kdy všichni – Židé i Poláci – skákali, jak německý pán pískal. Ze stejného důvodu partyzáni jen neradi vzpomínají na to, jak si na sedlácích vynucovali potraviny, a mnohé ženy nerady vzpomínají na to, k čemu je dokázal přimět hlad, strach a strádání. Toto poválečné zapomínání bylo často podmínkou uchování psychického zdraví.
Dnes tento přístup Gross klasifikuje jako zbabělost a pokrytectví „zbožných katolíků a otců od rodin“, kteří během války znásilňovali a vraždili židovské oběti. Skutečnost, že mašinerii holocaustu vytvořili Němci, ho příliš nezajímá. Aby bylo jasno: to samozřejmě nijak neospravedlňuje ty, kteří k německému dílu přiložili ruku. Avšak vzhledem k tomu, že mluvíme o světě vymknutém z kloubů, měli bychom z pohodlí světa dnešního velmi opatrně vyslovovat morální soudy. Na tomto citlivém poli se však Gross pohybuje jako tank. Mlátí napravo a nalevo a v kazatelském rozhorlení vynáší soud, že Židů bylo zachráněno příliš málo.
Kdo smí měřit odvahu Gross to tak dělá bez větších potíží už více než deset let a může si to dovolit: hned v závěsu za ním totiž postupuje armáda příznivců, kteří vysvětlují, že publicista má právo vyslovit cokoliv, hlavně aby narušoval dogmata polského sebevnímání a pohnul s národním svědomím. Je zajímavé, že stejní lidé naprosto alergicky reagují na (velmi vzácné) otevírání podobně bolestivých témat v polsko-ukrajinských či polsko-litevských vztazích. V těchto případech se prý totiž máme dívat především do budoucnosti a nejitřit rány minulosti…
Problémem Grossových tezí je, že hodnotí válečnou generaci podle naprosto maximalistických mravních požadavků. Dokola opakuje otázky jako „Nebylo možné zachránit více Židů?“ a „Proč všichni mlčeli?“ Ještě před třiceti lety by takový přístup byl považován za absurdní. Jenomže tehdy si ještě mnoho lidí pamatovalo realitu německého teroru.
Z pohodlí dneška může Gross pochybovat o tom, zda skrývání Židů opravdu Němci vždy trestali smrtí. Může se podivovat nad tím, proč katolická církev v Generálním guvernorátu nesepsala oficiální protest adresovaný okupační moci proti pronásledování Židů. Přitom neinformuje čtenáře, že církev se tímto způsobem nevyjadřovala ani k odvlečení stovek kněží do Dachau, k masovým popravám či k tisícům lidí odvedených na nucené práce do říše. Ze Zlatých žní už se americký čtenář nedozví, že kromě tří milionů polských Židů během války zahynuly také téměř tři miliony „etnických“ Poláků.
Autor naopak nachází velkou zálibu v popisech toho, jak se Poláci obohatili na holocaustu a kolik z nich dnes bydlí v židovských domech. Jako kdyby popisoval Rotterdam nebo Prahu, kde Němci za symbolické částky nakupovali židovské sbírky obrazů, impozantní činžovní domy nebo limuzíny. Nikoliv, za obohacování se na válce newyorský publicista pranýřuje národ, jehož hlavní město se proměnilo v hromadu sutin; z jehož území byla odříznuta celá polovina a obyvatelstvo, jako pytel brambor, přehozeno od Němenu a Dněstru k Odře a Baltu. Na lavici obžalovaných sedí lidé, kteří často přišli o všechno, ať už z rukou Sovětů, nebo nacistů, nebo během poválečného znárodňování. Dělat z lidí, jejichž majetek se na konci války často vešel do jediné tašky (sic!), nasycené beneficienty holocaustu je výjimečně odpudivé.
Dostali jsme se do stádia, kdy je třeba připomínat ty nejzákladnější věci. Polsko bylo místem, kde v okamžiku vypuknutí války žilo nejvíce Židů v Evropě. Proto také bylo místem, kde probíhal holocaust, kde vzniklo nejvíce exterminačních táborů, v nichž umírali Židé. A také bylo místem, kde rozsah pomoci Židům byl největší. O tom vypovídají čísla vyznamenaných titulem Spravedlivý mezi národy světa: 6195 Poláků, 5009 Nizozemců, 3158 Francouzů, 2272 Ukrajinců, 1537 Belgičanů, 772 Litevců a zástupci dalších 43 národností.
Když vezmeme v úvahu nesrovnatelně méně brutální charakter německé okupace v Nizozemsku, Francii či Belgii, můžeme polský výsledek srovnávat pouze s Ukrajinou. Není to náhodou veličina, podle které bychom také měli hodnotit chování společnosti? Gross tyto skutečnosti nebere v potaz, naopak – zkoumá skryté hlubiny polské ohavnosti, nepotřebuje žádnou srovnávací perspektivu a neptá se po souvislostech a kontextu.
Gross si také nevšímá faktorů početnosti židovské komunity v Polsku a její kulturní odlišnosti od zbytku společnosti, které mařily od začátku naděje na masovou záchranu. Na rozdíl třeba od protektorátu Čech a Moravy šlo o komunitu, která nebyla ve své většině asimilována s většinovou společnosti, ale naopak jasně oddělená.
Můžeme se ptát, co bylo hrůznější: zda deportace Židů z chudé polské vesnice v podmínkách německého teroru, nebo lov na Židy v dobře vykrmované Paříži, kde zatýká policista-soused a nad celou akcí pečlivě dohlíží místní prefekt. A nebo to bylo horší v Chorvatsku, kde ustašovci sami převzali úkol likvidace židovské společnosti? Nebo na Slovensku, kde hlinkovci odesílali Židy na místa deportace a Tisův stát inkasoval za každého chyceného odpovídající částku v reichsmarkách? Anebo v sovětské části Běloruska a Ukrajiny, kde po velké čistce ze 30. let byli lidé zvyklí nic neslyšet a nevidět. Ana rozdíl od Polska tam už nebyly ani kláštery, kde by se daly skrýt židovské děti?
Kdyby chtěl newyorský publicista opravdu vytvořit úplný obraz vztahů mezi Němci, Židy a Poláky během války, nepřehlížel by s takovou nonšalancí Poláky, kteří Židům pomáhali a kvůli tomu přišli o život. Kdyby jim věnoval alespoň krátkou kapitolu ve své knize, jinak by vyzněly i ty ostatní, v nichž účtuje s Poláky, kteří se chovali jako hyeny.
Připomíná to trochu i jiný jev. Od určité doby se v Polsku část elit na všechny pokusy o uctění památky těch, kteří odevzdali své životy, aby zachránili Židy, dívá skrz prsty. Samozřejmě, nachází se stále další a další „spravedliví mezi národy“ – památka Ireny Sendlerové, která zachránila přes 2000 židovských dětí, je uchovávána ve veliké úctě. Nicméně například pokus o výstavbu pomníku ve Varšavě, který by připomínal popravené za pomáhání Židům, se setkal s chladnou odezvou. Stejně tak film Život za život režiséra Macieje Pawlického o rodině, kterou zaživa upálili za skrývání Židů. Deník Gazeta Wyborcza pak napsal, že jde o pokus zastínit mnohem známější obraz hořící stodoly v Jedwabném, kde Poláci zavraždili své židovské sousedy. Připomínání polských hrdinů je prezentováno jako nepatřičný pokus o zmenšování spoluviny.
Prostě jste vraždili!
Proč přitom tyto dvě věci nemohou koexistovat? Přece pouze dohromady podávají úplný obraz o škále polských reakcí na holocaust. Perspektiva, kterou nabízí ve svých Zlatých žních Jan Tomasz Gross, takový náhled znemožňuje.
Pětašedesát let po skončení války je už mnoho věcí jen obtížně přesně určitelných. O to více pak iritují pokusy o zaplnění bílých míst nikoliv historickým výzkumem, ale volnými úvahami o vražedných sklonech polských sedláků. A teze, podle níž se vraždění Židů setkávalo v Polsku se všeobecnou akceptací, pak irituje o to více, je-li prezentovaná jako nerozporovatelný fakt. Je to diskurz, který nevytváří nic jiného než nové stereotypy, které zatěžují polsko-židovské vztahy. Neměla by být přitom solidarita potomků polských a židovských obětí nacismu společnou hodnotou?
Grossova kniha k tomu nenapomáhá. Proto vzbuzuje odpor.
***
Dělat z lidí – jejichž majetek se na konci války často vešel (doslova a do písmene) do jediné tašky – nasycené beneficienty holocaustu je mimořádně odpudivé.
O autorovi| Autor, stálý přispěvatel deníku Rzeczpospolita, vystudoval historii na univerzitě v Lublině. V 80. letech se angažoval v hnutí Solidarita. Tento text vyšel 26. 1. v autorově domovském listě.; PIOTR SEMKA historik
