LEKCE ZE ŽIVOTA
Byla jsem nechtěné dítě. Matce bylo osmnáct, když jsem se narodila. Otec byl výtvarník a bohém a všechny peníze, které vydělal, propil. Matka s ním nebyla šťastná, brzy se s ním rozvedla a na mě zůstala sama. Díky své nezralosti to střídavě zvládala a nezvládala a ve slabých chvílích mi tu a tam vyčetla, že jsem jí zkazila život. Od malička jsem proto trpěla strašnými výčitkami, že jsem se narodila někomu, kdo mě nechtěl a kdo na to nebyl připravený. Když už se matka rozhodla, že se narodím, tak mě buď měla dát do dětského domova, nebo mě přijmout a moji přítomnost mi nevyčítat.
V dospívání mi chyběla spřízněná duše. Moje vrstevnice neměly ty životní zkušenosti a matce jsem se svěřovat nechtěla. Celý život jsme dva cizí lidé. Ona mě vůbec nezná. Neví, kdo jsem, co cítím, prožívám, jakou mám povahu nebo představy. Možná proto se ze mě později stala rebelka.
Našla jsem druhé rodiče. V šestnácti jsem se velmi sblížila s rodiči svého prvního kluka, kteří jsou dodnes mými nejlepšími přáteli a skutečně je považuju za své druhé rodiče. Těm jsem se chodila svěřovat a oni mě vlastně vychovávali.
Celý život jsem si nevěřila. Když jsem začala zpívat, matka se mi jen vysmívala. Zpěv viděla jako naprosto neperspektivní profesi a vůbec mě v tom nepodporovala, spíš naopak. Tím mi strašně srážela sebevědomí, což je to nejhorší, co rodič dítěti v pubertě může udělat. Podrážet jeho sny a představy.
Za to, že zpívám, vděčím dědečkovi. Vodil mě do Kühnova dětského sboru a objevil ve mně talent. Zemřel ale, když mi bylo třináct, a mrzí mě, že se nedožil toho, že jsem si za svým snem skutečně šla a že se mi to podařilo.
Na střední škole jsem měla kamarádku, se kterou jsem si velmi rozuměla. Seděly jsme spolu v lavici, měly jsme podobné vnímání světa a ten ženský svět mě svou citlivostí a vnímavostí oslovoval víc než svět mužský, kterému dodnes moc nerozumím.
V devatenácti jsem napsala knihu, kterou Bohumil Hrabal nazval prvním lesbickým románem. Téma jsem hledala dlouho. Chtěla jsem něco mimořádného, kontroverzního, provokujícího. Pak jsem viděla nádherný film o vztahu dvou žen a napadlo mě napsat knížku o tom, že láska může být čistá a svobodná v jakékoli podobě. To bylo v roce 1981, v době, kdy tyto věci byly tabu a snad to bylo i trestné. Samozřejmě že jsem tím vzbudila obrovskou vlnu diskusí a nesouhlasu. Mně ale šlo jen o tu citovou stránku. Tajně jsem chodila s Michalem Pavlíčkem. Byly to necelé tři roky krásného vztahu. Díky tomu, že jsme byli tak propojení a stejně emotivně naladění, vznikly třeba Stromboli a jiná úžasná hudba. Michal ale byl ženatý, měl rodinu a myslím si, že jsem velmi ublížila jemu i jeho ženě. Dodnes z toho mám strašné výčitky. Michal nakonec neunesl tíhu své viny, rozešel se se mnou a ženě se svěřil. To ale byla chyba. Strašně jí ublížil, nikdy se to neměla dozvědět.
Když jsem se dozvěděla, že čekám dvojčátka, měla jsem obrovskou radost. Měla jsem rizikové těhotenství, hodně času jsem strávila v nemocnici, ale stálo to za to. Děti jsou smyslem života. Bez nich by život byl prázdný.
Na dva roky jsem přerušila kariéru. Bylo to z absolutního vyčerpání a znechucení z českého showbyznysu, ze vztahů, intrik a leváren. Měla jsem sice hodně práce, ale ne všechno mě uspokojovalo. Tak jsem si na dva roky dala pauzu. Byla jsem s dětmi, cestovaly jsme, hodně času jsem trávila na chalupě, vařila jsem, měla jsem čas na kamarády, přátele, knížky, filmy, divadlo. Moc mi to pomohlo.
Mám za sebou dva rozvody. Můj první rozvod byl asi snazší v tom, že jsme si každý našli jiného partnera. Ten druhý byl dramatičtější, můj muž si našel známost a opustil mě, na což jsem nebyla připravená. Ale asi se to mělo stát. Když je vztah pevný, nikdo třetí ho nemůže rozbít.
Vyčítala jsem si, že jsem selhala. Když jsem se poprvé rozváděla, holkám bylo pět let, při druhém rozvodu čtrnáct. I když oba rozchody probíhaly v tichosti, vyčítala jsem si, že jsem jim v obou případech předvedla nesprávný životní model, neušetřila je trápení a zklamání. Dneska si ale říkám, že to je dobře. Absolvovaly a odžily to se mnou a poznaly, že život má i tyto dramatické odvrácené tváře.
Tři roky jsem brala antidepresiva. Po rozchodu s mým druhým manželem jsem začala trpět depresemi. Manžel se odstěhoval a já zůstala sama na dvě děti. Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Absolutní apatie, bezmoc a ztráta motivace. Proč bych měla něco dělat, když to nemá žádný význam? Nakonec jsem se dostala do takového stadia, že jsem věděla, že to sama nezvládnu, a obrátila se na psychiatra. Tři roky jsem užívala léky, které mi moc pomohly.
Na děti jsem téměř pořád sama, jejich otec se nikdy nestaral, neplatí ani alimenty. I přesto jsem to ale zvládla. Ve svých sedmnácti letech to jsou slušné milé holky. Tím se potvrzuje, že ta moje výchova nebyla tak špatná.
Asi jsem se moc přizpůsobovala. Partnerství je hodně o toleranci, člověk se musí přizpůsobit. Jinak musí být sám. Chyba ale asi byla, že jsem se přizpůsobovala moc. Člověk se musí hlídat, aby neztratil vlastní identitu.
Riskovat se musí. Můj nynější manžel je o patnáct let mladší. Za pět let spolu třeba nebudeme, ale já budu šťastná i za těch pět let. Je lepší prožít něco za cenu maléru než neprožít nic.
Při první návštěvě jeho rodičů jsem se styděla. Bála jsem se, že se zaleknou toho věkového rozdílu a toho, že si jejich syn přivedl dvakrát rozvedenou starší ženu se dvěma téměř dospělými dětmi. Dobře to ale dopadlo. Viděli, jak je Petr šťastný a že nám to funguje.
Pozdní těhotenství si užívám. Děťátko bylo plánované, ale nečekala jsem, že přijde tak brzy po svatbě. Samozřejmě jsem se bála komplikací a trpělivě jsem čekala na výsledky všech testů. Člověk nesmí být neskromný a za každou cenu tlačit na pilu. A to, že se to podařilo, je podle mě odměna za všechny mé útrapy. Člověk si leckdy musí něco vytrpět a pak třeba přijde odměna. Nebo taky ne.
