Topičův salon je slavný pojem v české kulturní historii, ale ne každý ví, že žije i v přítomnosti.
Nenalézá se v kotelně, nýbrž na pražské Národní třídě č. p. 9, v secesním domě spojeném se slavnou nakladatelskovydavatelskou minulostí. František Topič koncipoval své podnikání jako celistvé umělecké dílo: krásným knihám mělo odpovídat krásné prostředí, ve kterém byly připravovány. Galerie, kterou pan nakladatel založil, v níž pak pokračoval Jaroslav Stránský, jenž dům koupil, a nezrušil ji ani Československý spisovatel, zanikla až na začátku 90. let. Genius loci takového domu si však galerii přímo vynucuje.
Stalo se tak v roce 2008, kdy byl Topičův salon obnoven ve stejných prostorách, jako byl před sto lety založen: vystoupáte do prvního patra a zazvoníte u dveří. Otevřou vám, zaplatíte únosné vstupné a ocitnete se v jednom z nejzajímavějších výstavních sálů v Praze: ve dvoraně mezi pavlačemi s prosklenou stanovou konstrukcí, jejímiž okny padá do místnosti ideálně rozptýlené světlo. Už kvůli tomu světlu a milieu, které rozjasňuje, stojí za to se tam vypravit.
Druhou podstatnou věcí je dramaturgie galerie. Za ony dva roky se stala reprezentativním místem k setkávání s tím, co bychom mohli nazývat kvalitním „středním proudem“ současného českého umění. Vystavovali tu malíři Ivan Ouhel, Antonín Střížek, Hugo Demartini, Otakar Slavík, sochaři Petr Veselý a Márius Kotrba, vrací se tu se k umělcům, jejichž místo je už pevné, ale není špatné ho čas od času připomenout: Jiří Kolář, Karel Valter, Čestmír Kafka... Celkově se tu ročně uskuteční šest výstav, ke každé vychází jakýsi minimalistický katalog v podobě skládačky, která je praktická, a přitom výtvarně úhledná.
Březnově-dubnová výstava patří malířce Jitce Válové - a její sestře Květě, která zemřela v roce 1998. Dvojčata Válova, „Válovky“, jsou fenoménem české moderní malby, jsou něčím jako monolitem o dvou hlavách a čtyřech malujících rukou. Jejich společný život v domku na Kladně, jejich drsná kultivovanost a nelíčená přirozenost, která se přitom dotýkala vysokých duchovních met a obzorů, to vše vytvořilo pravdivou nekašírovanou legendu, která patří k nejsilnějším v českém poválečném umění. Žačky profesorů Josefa Kaplického a Emila Filly se staly výraznými členkami skupiny Trasa, která od poloviny padesátých let obracela české výtvarné umění směrem k intenzitě reality, nelehkému a neplakátovému humanismu. Vzory nalézala v neorealismu, poválečném Picassovi a novém italském umění.
Obě sestry tvořily obrazy sice jako by z jednoho společného temného jádra a hutného kořene, ovšem rozdíl si uvědomíme: do obrazů Jitky Válové stále leze figura, která se klátí, vzpírá, vzpíná, třese se, chvěje, vždy jako by draná nějakými živly, ať už je rozpoutal kdokoli. Květa byla robustnější, masivnější, tvary na jejích obrazech připomínaly přírodniny, kameny, oblaka, půdu a hlínu.
Jitka Válová, které bude za dva roky devadesát, pohybuje se na vozíku a stále ještě kouří jednu cigaretu za druhou, už obrazy nemaluje. Její poslední kreací jsou lité obrazy vytvářené pod vlivem hudby na barevné kartony. Mají působnost asi jako křivky elektrokardiografu vzácného srdce, které se nikdy jen tak nedalo.
Jitka Válová: Setkání. 8. 3. - 9. 4. 2010.
Topičův salon, Praha 1. Národní 9, 1. patro.
