Dostala jsem před Vánoci zajímavý kalendář s fotografiemi Prahy. Koncem starého roku si takové věci nadšeně prohlížím, v podstatě se tím naladím na následujících rok a pak se na některé snímky vyloženě těším.
Letos mě jeho tvůrci opravdu překvapili. Při listování jsem znejistěla v polovině března při pohledu na obrázek rozkvetlého třešňového sadu na Malé Straně. O týden dál jsem překvapeně hleděla do zelené Vrtbovské zahrady. Nakonec jsem si, pohrávajíc si s úvahou o globálním oteplování, řekla, že bůhví, jak vlastně bude. Jenže korunu všemu nasadil 20. týden. Pro ty, kteří se neorientují, to jsou letos „zmrzlíci“, prostě 7 dní mezi 12. a 18. květnem. Tam jsem se najednou rovnýma nohama místo pod kvetoucími lipami ocitla na vánočních trzích na Václavském náměstí. Asi nás letos čekají pořádně studení „zmrzlí“ a v hořovické tiskárně měli předpověď počasí na hodně dlouhou dobu, takže vydali obrazové varování.
Nabyla jsem dojmu, že si ze zákazníků, kteří se nechali na kalendářovou Prahu nalákat, v tiskárně zlehka vystřelili. Koneckonců, kdo by se s tím třídil a rovnal snímky podle ročních dob. A tak jsem do tiskárny napsala. Odepsali, že předávají mou připomínku odpovědnému pracovníkovi. Od té doby je ticho a jsou to už víc než dva měsíce… Zřejmě všechny kalendáře úspěšně prodali a nějaká šťoura je absolutně nezajímá.
Taky přístup, říkám si, ale naneštěstí nijak mimořádný. Nedávno jsem podnikala pouť po svatebních salonech, abych pomáhala svým hlasem vybírat šaty na onu slavnostní událost. A přitom jsem měla fantastickou možnost srovnat výběr, ale hlavně úroveň služeb v těchto půjčovnách. Výběr je dnes v podstatě srovnatelný, nabídka se liší hlavně cenou a především ochotou a vstřícností personálu. Občas vstoupíte do prostor, kde není ani kam se posadit, ale to není tak podstatné.
Pro slečnu, která si sem přijde vybírat šaty na svůj den D, nemají třeba připravené ani střevíce. „Tak si obujte kozačky,“ zní rada poněkud přiotrávené paní, které jste narušili sobotní dopoledne. Jak vypadají černé sportovní kotníčkové boty ke „šlehačkovému dortu“, není třeba líčit.
Ale jsou naopak salony, kde si od první do poslední minuty připadáte více než jen jako vítaný zákazník. Cítíte se tam jako klient, s nímž personál prožívá význam chvíle, kvůli které přicházíte, a dává vám to patřičně, přitom však nevtíravě najevo. Dokáží nabídnout i další služby, zasvěceně pohovořit o nové kolekci a kritickým okem, které vám někdy chybí, zhodnotit jednotlivé modely, neúnavně vám přinášejí a zase odnášejí jeden za druhým, dokážou vymyslet, co by šlo udělat ještě lépe a s čím byste mohli být spokojeni.
Není takových většina, bohužel, i když co se obsazení týče, jde o nákladovou položku naprosto minimální. Majitele stojí totiž ochotná a vstřícná prodavačka stejně jako jiná, jíž jen „rušíte její kruhy“.
V podstatě je tedy jedno, jestli si jdete půjčit svatební šaty nebo dostanete do ruky nějaký šmejd tvářící se jako hodnotná věc. Za oběma vždycky stáli lidé, kterým to buď bylo jedno, anebo ve své práci dávali najevo, že na prvním místě u nich stojí nikoli pár korun zisku, ale to, aby nechali v zákazníkovi skvělý dojem. Že k takovému stavu máme ještě hodně daleko, vím po té poslední zkušenosti velmi dobře.
O autorovi| Autorka je mluvčí SOS – Sdružení obrany spotřebitelů ČR
