Znám Tomáše Halíka víc jak dvacet let, ještě z podzemní církve. Tehdy jsem ještě nechápal, že to, co mi předestírá, nevede k větší slávě Boží, ale k popularizaci náboženských omylů – a že jeho kněžské působení ponese i trpké plody. Posledním takovým plodem jsou jeho tirády na adresu apoštolátu Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX).
Po převratu v roce 1989 se Tomáš Halík stal vysokoškolským kaplanem u Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Od té doby můžeme tuto farnost právem považovat za jedno z center českého „liberálního katolictví“. Mottem jeho působení ve vysokoškolském prostředí, ke kterému byl odsouzen poté, co mu nebyl svěřen církevní úřad většího významu, byly dialog a otevřenost pro různé názory. Při pravidelných úterních setkáních po bohoslužbách vybízel ke svobodnému vyjadřování a kritickému myšlení. Po letech totalitního vymývání mozků a ideologické předpojatosti nemohl tento postoj neimponovat. Kdo však jeho výzvy ke kritickému myšlení vyslyšel, začal se po čase ptát, zda jsou i Halíkovy nekonvenční názory na některé věroučné a morální otázky kriticky prověřené. A kdo v tomto postoji vytrval, zpravidla došel k závěru, že Halíkova „úcta k různosti názorů“ je intelektuální póza. A tak zatímco se s Halíkem smělo veřejně polemizovat „zleva“, námitky z řad jeho posluchačů, směřující k případnému zpochybnění jeho intelektuálních kvalit či věrnosti Kristovu učení, byly systematicky vytlačovány. Svobodná diskuse nemožná S přibývajícími lety narostl osobní Halíkův kult do takové míry, že skutečně svobodná diskuse na půdě jeho farního společenství nebyla možná. Ještě jako ředitel Občanského institutu jsem byl svědkem několika veřejných diskusí, ve kterých se projevila Halíkova fatální závislost na dogmatech novověkého myšlení, kdy nebyl schopen svoje názory hájit jinak než argumentací ad hominem (nedostatečné formální vzdělání či psychické překážky na straně oponenta) či poukazováním na stanoviska jiných myslitelů. Autenticky filozofická diskuse, ve které by svoje stanoviska odůvodňoval na úrovni problému a nikoli odkazem na věhlas filozofických autorit, byla nad jeho síly.
Toto intelektuální manko, v kombinaci s jeho nemalou osobní ctižádostivostí, vedlo nakonec k tomu, že svoje nepopiratelné rétorické nadání dal téměř bezvýhradně do služeb „ducha doby“. Dnes je jen málo témat, kterými se myšlenkový svět Tomáše Halíka liší od dogmat liberálního věku, jakkoli s oblibou tvrdí, že se za liberála nepovažuje. Jeho poplatnost absolutizaci dobově podmíněných většinových mínění je dobře patrná i z toho, jak útočně vystupuje proti těm, kdo se odvažují kritizovat například současnou podobu evropské integrace či pochybovat o fatálních důsledcích globálního oteplování.
Jeho panáčkování před liberálním světem je dobře patrné i ze způsobu, jakým se vyjadřuje o FSSPX a postojích jeho zakladatele, francouzského arcibiskupa Marcela Lefebvra. Používá pojmy jako „sektářská mentalita“, „kombinace strachu a agresivity“, „odmítání kritické sebereflexe“, „romantická idealizace středověku“ apod. Netvrdím, že se mezi stoupenci bratrstva nevyskytují i lidé, kteří výše zmíněnými neduhy trpí. S výjimkou „idealizace středověku“ jsem však na výše uvedené jevy narazil spíše v Halíkově okruhu než mezi tzv. tradicionalisty. Plyne z toho jedno metodologické poučení – s psychoanalýzou si v teologii nevystačíme.
Pro Halíka je prostředí Kněžského bratrstva sv. Pia X. odpudivé především proto, že hlásá duchu doby se nepřizpůsobující pravdy. Ale FSSPX nereprezentuje „katolicismus 19. století“, jak se domnívá Halík. To, co bratrstvo na dnešní praxi v katolické církvi kritizuje, bylo pro církev nepřijatelné v průběhu všech staletí křesťanského věku. Halíkovo propojování různých, vzájemně protikladných „náboženských tradic“, osobní záliba v ezoterních a východních naukách (zen, astrologie), jeho fluidní a svévolné pojetí tradice, spočívající v neustálé reinterpretaci obsahu víry a výkladu Písma svatého, nejsou s katolickou vírou slučitelné. Vzhledem ke krizi autority v církvi jsou tyto myšlenky a postoje mezi katolíky rozšířené, a tak se z povrchního sociologického pohledu (a Halík je mnohem více sociolog a psycholog než teolog) může zdát, že katolické je to, co dnes zastává většina.
V konfrontaci s učením církve, obsaženém ve výrocích jejího po dva tisíce let trvajícího učitelského úřadu, to ovšem s Tomášem Halíkem a jeho soukromým učením nevypadá vůbec dobře. Svědčí o tom i mnohé osudy lidí z jeho nejbližšího okolí, těch, kteří nikdy nepřekousli onu pupeční šňůru své počáteční závislosti na „Mistrovi“. Kněží Ivan Štampach a Jan Jandourek či Martin Putna, mám-li uvést osoby veřejnosti nejznámější, se s katolickou církví tak či onak rozešli. Štampach se stal svobodným zednářem, byl vyloučen z dominikánského řádu a následně z církve exkomunikován, Jandourek se oženil ve „Starokatolické církvi“ a Putna na veřejnosti hájí sodomský hřích. Znám i mnoho dalších lidí, mému srdci blízkých, kteří vzešli z Halíkova prostředí a kteří později buď velmi zvlažněli, či již ke svátostem vůbec nepřistupují.
Zády ke Kristu Vzpomínám si, jak si katechumeni ukládali do paměti různé Halíkovy osobní názory a převyprávěné zkušenosti, ale pravdy víry, obsažené v katechismu, znali jen velice povrchně, pokud vůbec. To podstatné je totiž „chodit na Halíka“.
Halíkova antipatie k tradiční liturgii je snadno pochopitelná. Jejím výrazným rysem, na první pohled viditelným, je obrácení kněze čelem k liturgickému východu a k oltáři. V liturgické symbolice, a to od dob prvotní církve, se očekávání druhého Kristova příchodu z východu vyjadřuje tím, že kněz stojící v čele shromážděných věřících hledí k východně situovanému oltáři, symbolizujícímu obětujícího se Krista. Podstatou mešní oběti je Kristova smírná oběť kříže, jež je na oltáři zpřítomněna. Celá mešní liturgie je tedy kristocentrická. Kněz není nějakou samostatnou veličinou, ale služebníkem Kristovým, tudíž jeho osobnost i osobitost mají ustupovat do pozadí. Jeho pohyby, gesta, modlitby jsou přesně předepsány v rubrikách, aby tím došlo ke zvýraznění objektivní hodnoty mešní oběti. Pro typického moderního kněze jsou tyto požadavky nestravitelné. Je to on, kdo chce vyniknout, kdo se chce předvést, upoutat pozornost lidí. Proto se otáčí zády ke Kristu a „čelem k masám“. Upravuje liturgii podle svého gusta, přestává být obětníkem a stává se hercem. Zatímco tradiční liturgie v kněžích i věřících pěstuje postoj a ducha kající pokory, liturgie moderní vede spíše k pocitu vlastní důležitosti a hodnoty, u některých kněží a zvláště aktivních laiků k upevňování vlastní sebestřednosti.
Od září 2006 je páter Tomáš Halík členem rady, jež zasedá v Bruselu a spřádá vize budoucího vývoje Evropské unie. Tomáš Halík je jistě členem mnoha velevážených rad světového významu, ale jen tato se jmenuje „Rada moudrých“. Jenže už starý dobrý Sokrates věděl, že kdo sám sebe nazývá moudrým, před tím je lépe se mít na pozoru. Jako Halíkův starý přítel bych mu proto doporučil přestat jezdit do Bruselu a přesunout se na zapomenutou faru kdesi v pohraničí, kde bude mít za společníky jen několik zbožných „růžencových“ babiček a svátostného Krista ve svatostánku.
Nezkrácenou verzi článku naleznete na www.lidovky.cz
***
Tomáš Halík (*1948)
Známý katolický kněz, teolog, religionista, psycholog a sociolog. Je rektorem akademického kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze a prezidentem České křesťanské akademie.
Vystudoval sociologii a filozofii na FF UK. Komunistickým režimem mu bylo zakázáno vyučovat, zaměstnán byl nejdříve jako podnikový psycholog, později jako psychoterapeut pro drogově závislé. V roce 1978 byl tajně vysvěcen biskupem v Erfurtu na katolického kněze a do roku 1989 byl jednou z předních osobností české podzemní církve. Byl také jedním z externích poradců prezidenta Václava Havla.
O autorovi| Michal Semín, ředitel Institutu sv. Josefa
