Proč nás ministr Lavrov řadí do ruské sféry vlivu? Protože vidí půdu nakypřenou Paroubkem
Klišé jsou odmítána v jazyce i politice. Co ale dělat, když zrovna fungují? Podívejme se na ta, jež souvisí s mezinárodní bezpečností. Jde totiž o konkrétní věci českého zájmu. Týkají se projektu amerického radaru v Brdech, našich vztahů ke spojencům, summa summarum naší svéprávné existence jako takové.
Moskva je vždy připravena Nová doba přináší nové úkoly. To přece známe ze Švejka. Jak ale právě ukazují vystoupení ruských politiků i ruské kroky, ještě lépe a aktuálněji to zná Moskva. Zatímco svět vyčkává, jak se vyvrbí administrativa Baracka Obamy, kam se posune a jaké akcenty bude mít nová zahraniční politika USA, Moskva je připravena a nabízí Washingtonu dohodu. Nechme teď stranou, že putinovské Rusko - stát de facto bez vnitřní politické opozice - má výhodu celonárodního konsenzu, zatímco evropské státy se dohadují uvnitř i mezi sebou v rámci Evropské unie. Nechme teď stranou, zda je ruský postup výsledkem nějaké precizní analýzy a promyšlené strategie, nebo jen instinktivní. Ať tak nebo tak, Moskva působí cílevědoměji, ba úspěšněji než Evropa.
Zatímco my Evropané se sami přesvědčujeme o tom, že americká zahraniční politika je kontinuální, že už z principu nedělá kotrmelce ani prudké obraty a snášíme pro to závažné argumenty, Moskva hledá, kde a jak tu kontinuitu nahlodat. A dělá to šikovně. Snaží se ji nahlodávat směrem, který ona sama požaduje, a který by navíc působil jako kontinuální americký vývoj. Že nebude radar v Brdech?
Jistě, ale ne proto, že bychom my v Kremlu hrozili zhoršením vztahů, nýbrž proto, že se my z Kremlu dohodneme s tím novým sympaťákem v Bílém domě.
A Evropa? Její většina - při nostalgické vzpomínce na éru „uvolňování napětí“ - tomu kroku ještě ráda zatleská.
Podíváme-li se na to vše zcela nezaujatě, dejme tomu očima ufona právě dorazivšího z mlhoviny v Andromedě, ruské úsilí působí dosti úspěšně.
Moskva - na rozdíl od zemí dohadujících se v rámci struktur EU - dokáže řešit své úkoly vícevrstevně, multitasking se tomu říká v počítačové branži. Plyn? Očerníme Ukrajinu v očích Evropy, očerníme Juščenka v očích Ukrajinců, a ještě ukážeme Evropě, jak je dohoda s námi nepostradatelná. Gruzie? Vyřešíme podporu ruskojazyčnému etniku za hranicí suverénní země, „umravníme“ proamerickou vládu v Tbilisi, a ještě přimějeme Evropany, aby vetovali gruzínskou cestu do NATO. To se nám to hoduje, když nám lidé půjčují, říkal Haškův feldkurát Katz.
Kdyby Rakouska nebylo, museli bychom ho vymyslet. To přece známe od Palackého, ale teď jako když najdem. Kdyby nebylo ruského ministra zahraničí Lavrova, museli bychom ho vymyslet. Ano, Sergej Lavrov -připravený podle prvního klišé -řekl ve středu Karlu Schwarzenbergovi, že Česko je ve sféře ruského zájmu. Tady máme etalon, referenční plochu, jaká je třeba. Proč potřebujeme radar? Protože potřebujeme zcela jasné západní ukotvení. „Chybí nám jen americká vojenská přítomnost, abychom byli opravdu spokojeni,“ řekl premiér Topolánek před rokem Respektu. A proč chceme to západní ukotvení takto potvrdit? Lavrov nám udělal jasno. Inu proto, že ruský ústavní činitel tvrdí, že jsme na východě, v ruské sféře vlivu. Pro někoho je to tautologie, pro jiného jasně vyslovená hrozba životnímu zájmu této země.
Ale právě tady je český problém. Kdyby šlo třeba o Polsko, je jedno, zda je u vesla právě Kaczynski, nebo Kwasniewski. Poláci mají ruskou hrozbu geneticky zakódovanou a Lavrovovu tezi by odmítli jako jeden muž. A u nás? Raději ani nedomýšlet při vzpomínce, jak 8. července, v den, kdy byla v Praze signována česko-americká smlouva o radaru, hovořil v Lidovém domě generál Bužinskij.
Radar jako rukojmí Jiří Paroubek učinil z radaru, ze západního ukotvení Česka, rukojmí svých mocenských ambicí. V Polsku by s takovým postupem prohrál, ale v Česku, které nereflektuje průšvihy své historie, má své jisté. Dodnes skoro nikomu nevadí, že ještě formálně nekomunistická vláda v červenci 1947 odmítla účast na americkém Marshallově plánu, čímž přehodila výhybku na východ. Zaštítil to přece Honza Masaryk, syn prezidenta osvoboditele, mávne rukou většina.
Táž většina, asi dvě třetiny národa, je dnes proti radaru. Dost lidí souhlasí i s tím, co říká levice, a sice že radar bude prý skutečně namířen výhradně proti Rusku. A kolik lidí vnímá Lavrovovu tezi o poloze Česka v ruské sféře zájmů jako hrozbu? Toť otázka. Ten hlavní problém se týká ruského argumentu, že radar je namířen především proti Moskvě. Přistupuje-li na ruský argument Obamova Amerika, nemusí se nám to líbit, ale lze to pochopit. Amerika má totiž vlastní odvetné prostředky i své globální zájmy. Přistupuje-li na ruský argument český politik, musí nás mrazit: byl by v tom čert, aby se toho Sergej Lavrov nechopil.
***
Zatímco my Evropané se sami přesvědčujeme, že americká zahraniční politika je kontinuální, a snášíme pro to závažné argumenty, Moskva hledá, kde a jak tu kontinuitu nahlodat
O autorovi| Zbyněk Petráček, e-mail: zbynek.petracek@lidovky.cz komentátor LN
