Neděle 26. května 2024, svátek má Filip
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Ve Strummerově ráji se sedí u ohňů

Česko

REFLEKTOR

Když byl Joe Strummer ještě kytaristou a zpěvákem klíčové punkové skupiny The Clash, zeptali se ho, co se snaží na pódiu sdělit. „Podívejte se na mě!“ odpověděl.

Na pódiu ho už neuvidíme: zemřel předčasně před Vánocemi roku 2002. Nejlepším způsobem, jak se s ním seznámit osobněji, tedy zůstává dokument Joe Strummer: The Future Is Unwritten, který běžel na letošním MFF Karlovy Vary. Nově vyšla i stejnojmenná deska s ukázkami jeho pořadů na BBC.

Poslední, na které záleželo

Jak nejlépe doložit mimořádný dopad Strummera a The Clash na dějiny moderní hudby a popkultury vůbec? V březnu 2003 The Clash vstoupili do rock’n’rollové síně slávy. Jejich dvojalbum London Calling bylo časopisem Rolling Stone vyhlášeno nejlepší deskou 80. let. Po Strummerovi Britské železnice pojmenovaly lokomotivu. Ale co znamená nejvíc - The Clash mají nálepku „poslední kapely, na které záleželo“. Při tak všeobecném „nanebebraní“ hrozí, že se z člověka stane svatý obrázek. Zmíněný dokument se téhle pasti naštěstí vyhýbá. Natočil ho Julien Temple, který punkovou revoluci v Anglii konce 70. let prožil na vlastní kůži a vrátil se k ní několika filmy.

Coby Strummerův přítel ho dokázal ukázat bez zbytečné piety jako člověka, na jehož velké srdce sice se slzami v očích vzpomíná polovina seznamu Kdo je kdo v popkultuře posledních padesáti let, ale který svými machiavellistickými metodami zároveň The Clash rozeštval. Film obsahuje barevné domácí filmy ze Strummerova dětství, záznamy vystoupení jeho rané kapely The 101ers, raritní stopáž z pozdních turné The Clash po USA atd. Dokumentární materiál je prokládán výpověďmi pestré společnosti lidí. Nejvíc co říct mají bývalí spoluhráči, přátelé a spolubydlící z londýnských squatů, zajímavé detaily poskytnou osobnosti jako filmař Steve Buscemi, který si se Strummerem zahrál v Jarmuschově snímku Tajuplný vlak, nebo režisér Martin Scorsese, jenž The Clash obsadil do Krále komedie. Všichni jsou zpovídáni symbolicky u plápolajícího táboráku. Jestli totiž Strummerova hudba něco vyvolávala především, tak pocit komunity a sdílení. Jeho předsmrtné vánoční přání ukazuje ráj jako místo plné lidí shromážděných kolem ohýnků.

Rock po levém křídle

I proto je dalším leitmotivem snímku obstarožní magnetofon - takový, s nímž se hudba dala vzít tam, kam podle Strummera patří. Do ulic. Připomíná muzikantův pravidelný pořad na BBC, který po světě poslouchaly desítky milionů lidí. Vpodobném duchu se nese i soundtrack, nedávno vydaný i u nás: obsahuje mluveným slovem prokládaný proud čehokoliv od folku a dřevního rock’n’rollu přes raritní nahrávky The Clash po dub, orientální dupárny a jinou world music, již Strummer propagoval.

Za tak eklektickým vkusem stálo dětství v rodině diplomata, který sloužil v Káhiře, Mexico City, Bonnu či v Ankaře. Tam se Strummer 21. srpna 1952 jako John Graham Mellor narodil, takže „svůj“ film dostal k nedožitým pětapadesátinám.

Hudebními všežravci byli i The Clash. Od explozivního punkrocku debutu z roku 1977 se během dvou let propracovali k legendární desce London Calling, na níž objali rockabilly, reggae i pop a dokázali se tak vymanit z úzkých mantinelů punku. Na kontroverzním trojalbu Sandinista! vystavili své levicové smýšlení ještě nepokrytěji než dřív a k už tak pestrému výběru stylů přihodili dobře deset dalších. Po dalších dvou deskách a hitu Should I Stay or Should I Go však vnitřní tenze přivedly kapelu k rozpadu. Strummer strávil následující roky příležitostným hraním ve filmech, koncertováním s irskými The Pogues a psaním soundtracků. Teprve koncem 90. let kolem sebe shromáždil kapelu The Mescaleros, s níž se nadšeně vrhl do mísení world music, techna a lidovek.

„Druhý život“ mu však vydržel jen několik let, než nečekaně zemřel na srdeční vadu. Jeden z posledních koncertů odehrál příznačně coby benefici pro hasiče. Streetcore, třetí album s Mescaleros, vyšlo až posmrtně. Strummerovi se dalo v půli 80. let vyčítat, že sám vyměnil rebelii za peníze, jak se jiným předtím vysmíval v písni White Man in Hammersmith Palais. Své poslední desky ale vydával u nezávislých firem, jež by bez jeho tvorby třeba nikdy nevznikly.

Kruh se uzavřel a spojil v sobě všechny protiklady Strummerovy osobnosti - jako když se ve žhavém vzduchu nad táborákem, kolem něhož vzpomínají jeho kamarádi, tetelí newyorské mrakodrapy.

***

Volá Londýn!

Album Future Is Unwritten zachycuje Strummerův oblíbený pořad na rádiu BBC

Autor: